Samuel

ஐ19ஐ

🛫

Vše se však ukázalo jako mnohem složitější hned první den. Najít budovy, kde sídlily ony noviny, byl mnohem větší oříšek, než jsem si myslel. Nakonec, pomocí několika ochotných kolemjdoucích, jsem to však zvládl. A stanul tak tváří v tvář ochrance. „Dobrý den, hledám tady novináře se jménem Moore, mohl byste mě pustit dovnitř?" zeptal jsem se slušně. „Máte domluvenou schůzku?" „Nemám, ale..." „Žádné ale, myslíte si, že nevím, o co vám jde?" Zmateně jsem se na něj podíval. „To teda nevím, o co si myslíte, že mi jde, ale já sem mířím, protože jsem dotyčného dlouho neviděl a tohle je moje jediná šance," oponoval jsem. „To máte ale smůlu, já vás dovnitř bez předem domluvené schůzky nepustím." „Ale..." „Takových jako vy už tady bylo a jak to dopadlo? Nespokojení čtenáři, kteří nedokáží unést pravdu. Odejděte." „Já nic takového v plánu nemám, chtěl jsem ho jen vidět..." „Nedělejte mi tady z toho holubník, pane, myslíte si, že si sem mohu pustit kohokoliv, kdo mě napadne? Ne a vy nejste výjimka. Takže prosím odejděte, než budu muset použít násilí." Z jeho chování jsem usoudil, že nemám šanci, takže jsem se dřív než se na mě strhla většina pozornosti, zmizel.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se neměl čeho chytit, nevěděl jsem, kde začít, když noviny odpadly. Bloumal jsem tedy dlouho do noci nahodile městem a pak se ještě déle snažil najít cestu do mého penzionu. Možná jsem si to měl lépe naplánovat, abych poté nebyl zmrzlý jako kostka ledu, ale bloudění setmělým městem mě svým způsobem uklidňovalo, takže jsem ten chlad ani nevnímal.

Následující den mě napadlo, že vlastně ani nevím, zda se Samuel v hlavním městě vůbec vyskytuje. Mohl být klidně na nějaké pracovní cestě, či tak. Zamířil jsem na autobus, abych přejel na druhou stranu města, kam jsem zatím ještě nevkročil. Přes cestu mi přeběhla kočka, sametově zbarvená. Vzpomněl jsem si na Samuelovu Nalu, zdalipak ji ještě má? Už by musela být hodně stará. Ani v druhé části města jsem však nebyl úspěšnější, jen jsem bloudil. Když jsem se večer vracel na pokoj, snažil jsem se uklidnit alespoň myšlenkou, že jsem si opravdu důkladně prohlédl naše hlavní město, tak jako ještě nikdy. Přes všechny krásy města jsem ale nenašel toho, koho jsem hledal.

V sobotu jsem jen bezcílně bloudil, ztratil jsem veškerou naději. Hledat ho v tak obrovském městě bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Jak jsem mohl být tak naivní? Potuloval jsem se parky a obdivoval výškové budovy, kterých jsme u nás moc neměli. Přemýšlel jsem nad samotou, která mě pronásledovala celý život, a když už jsem se jí začínal zbavovat, objevila se znovu. Asi mi bylo souzeno, abych zůstal sám. Večer jsem se měl v plánu sbalit a brzy ráno odjet, abych se připravil na pondělní vyučování.

Při mé cestě jsem narazil na kavárnu a řekl si, že kafe by se hodilo. Zapadl jsem dovnitř, kde se zjevně dělo něco velmi zajímavého, protože všichni návštěvníci byli shluklí v hloučku a přihlíželi dění. „Ty! Kdo jiný by za to mohl, že můj syn je považován za podvodníka!" ozýval se mužský hlas. Odpověď jsem neslyšel, a tak jsem se začínal prodírat davem kupředu, abych zjistil, o co vlastně jde. „Nemáš pro to žádné důkazy! Poškodil jsi pověst celé naší rodiny! Měl by ses omluvit, jinak to potáhnu k soudu!" vyhrožoval chlápek muži, co stál naproti němu. „Nemůžu za to, že váš syn opsal diplomovou práci a důkazů mám dost!" ohradil se konečně ten druhý. Byl jsem už dostatečně blízko, v podstatě za jeho zády, když uřvaný chlapík zařval: „Koukej to odvolat, ty novinářská kryso!" Následovalo vrhnutí kelímku s kávou. Ten, na kterého byl útok mířen, to však čekal, a tak uhnul. Na rozdíl ode mě. To, že na mě letí kelímek s horkou tekutinou, mi došlo asi vteřinu před tím, než se mi rozlila po oblečení. Okolí vykřiklo, chlapík vykulil oči a já jen ublíženě zavyl, protože to sice nebylo vařící, ale příjemné zrovna také ne. Oběť, za kterou jsem to schytal, se otočila mým směrem, byla to jen vteřina, než se prudce otočil zpět a útočníkovi jednu vrazil. Mezitím mě už někteří přihlížející lidé táhli k umyvadlům a já začal panikařit, snad mě tu nemají v plánu svlíknout, začal jsem tedy protestovat, protože na záchod si dovedu zajít sám. Bože, proč zrovna já musím mít takovou smůlu? „Pusťte mě k němu," ozval se hlas, který mi byl povědomý, kde já ho jen slyšel? Během chvíle už si mě starostlivě prohlížel ten, kvůli kterému jsem byl opět politý kávou.

🛬