Samuel

ஐ26ஐ

Ti dva mi dělají takovou radost. 🥰

🛫

Tím mi sebral vítr z plachet. „Hah, přistižen při činu..." Nebylo to vtipné ani legendární, nic, prostě to první co mě napadlo. On na mě ale nepřestal beze slova zírat. Začal jsem se příšerně potit, protože jeho mlčení mi nedělalo zrovna dobře. Zrovna jsem chtěl něco říct, když se jako socha otočil a pak přešel zpět do ložnice, odkud za pět minut vyšel a zcela tiše opustil byt a já si v tu chvíli připadal jako největší pitomec na světě.

Jeho jedna až dvě hodiny maximálně se protáhly na čtyři, které jsem strávil chozením po pokoji, a přemítáním nad svou blbostí. Copak jsem si mohl někdy myslet, že po tom, co jsem mu udělal, by mě ještě někdy chtěl? Blbý. Opravdu, žádná jiná vlastnost se ke mně nehodila. Zrovna jsem končil své stotřetí kolečko kolem kuchyně, když se ozval klíč v zámku. Byl jsem ale tak mimo, že jsem se raději soustředil na to, abych zdárně započal další a pak další... Měl jsem o čem přemýšlet. „To mi tu chceš vychodit koridor, nebo co?" ozvalo se ode dveří. Trhl jsem sebou a zastavil se. Zarazil mě jeho pobavený výraz. „Jak si to užíváš?" zeptal se, skoro bych řekl až zle. „Užívám co?" ohradil jsem se zmateně. „Ten pocit," začal se přibližovat „kdy někomu ukážeš, co cítíš a on prostě odejde a nechá tě tam." Zablýskly se mu oči. „Takže to měla být pomsta? Vlastně jsem si to zasloužil, ale i tak..." Asi jsem to nechápal, čekal na to, aby se mi to mohl vrazit přímo do obličeje a vysmát se mi? To bylo hodně ošklivé i na to, co jsem provedl, aspoň mi to tak přišlo.

Chvíli mě sledoval s tím samým pobaveným výrazem, ale pak ten úšklebek opadl a zůstalo něco, co připomínalo zmatenost. „Vlastně to neměla být pomsta, jen mě překvapilo to prozření." Po téhle větě jsem se prostě sesunul na zem. „Ježiš, co je, jsi v pohodě?" staral se hned. „Nic, jen se mi ulevilo, myslel jsem, že mě budeš nenávidět do konce života." „Prosim tě, to už jsem jednou zkoušel, ale nějak jsem selhal, nemyslím si, že bych do toho šel znova," přece se jen usmál. Dlouze jsem se na něj podíval a ihned jsem nalezl jeho hluboké zelené oči, proč jsem je neviděl i tehdy? Usmál se na mě. „Mohl bych..." začal jsem nejistě. „Co bys chtěl?" „Jen..." prostě jsem natáhl ruce a přitáhl si ho k sobě do pevného objetí. „Myslíš to vážně?" ozvalo se od Samuela. „Ano, už dlouho jsem nic tak vážně nemyslel," odpověděl jsem a nechal se víc stisknout. Užíval jsem si to a nechtěl jsem, aby ten okamžik skončil. Bohužel. Samuel se přece jen odtáhl a se slovy: „Tak dobře, zkusíme to." mě vytáhl na nohy a následně mě usadil u stolu. „Přinesl jsem čínu, takže dneska nemusíme vařit," zamrmlal, zatímco přinesené jídlo dával do mikrovlnky. A já si přišel jako v jiném světě, kde všechna pravidla přestala existovat. Byl jsem tu jen já a on a tak to bylo perfektní.

Tím ale veškeré ideje končily, protože během jídla nám jaksi došla témata k hovoru. Nebo to bylo prostě jen tím, že jsme se právě během několika hodin jaksi přehoupli z přátelství na úplně nezmapované území? Věděl jsem, jak se k němu chovat jako ke kamarádovi, ale klukovi? Kruci, ani s holkami mi tohle nešlo, možná proto všechny moje vztahy skončily tak rychle. Dopadne tohle stejně? Jen jako výstřel do prázdna? V tichosti jsme dojedli a pak oba nepřítomně koukali někam do prázdna. Potřeboval bych nějakou příručku, nebo tak něco, napadlo mě. „Co s tím teď hodláš dělat?" ozvalo se naproti mně a já zbystřil. „Vlastně nevím," pokrčil jsem rameny. „Jak, nevíš?!" „Asi jsem z toho celého pořád zmatený." Vyčítavě se na mě podíval. „Ne, takhle to nemyslím, vím, že chci být s tebou, jen nevím, jak na to..." „Víš, že jsem taky člověk?" „Jasně, že vím, ale..." „Ale, co?!" „Nikdy jsem... Ty víš co..." zamumlal jsem si spíš pro sebe, najednou jsem se za sebe styděl. „Já taky ne, neměl jsem na to čas." „U tebe je to jiné, ty jsi vždycky věděl, co chceš, já si během jednoho roku prošel velkou krizí, kdy jsem nevěděl, co jsem vlastně zač," oponoval jsem mu. „A s tou krizí ti pomohl ten, jak se to jmenuje... Oliver?" prohodil Samuel. Překvapeně jsem se na něj podíval. „Pomohl mi a to hodně, stal se mým psychologem, ale říkal jsem ti, nebo jsem se ti to snažil říct, že je to jen kamarád a bývalý spolubydlící." „Já byl taky jenom kamarád a teď tvrdíš něco úplně jiného," ohradil se. „Samueli, tak to není, ty jsi ojedinělý případ," začal jsem mu to rozmlouvat, když mi prolétla hlavou jistá myšlenka.

„Ježíši, on měl pravdu!" „Kdo?" pozastavil se nad mým výkřikem Samuel. „Oliver přece, ty na něj žárlíš a už tenkrát jsi žárlil," plácl jsem se do čela „A mně to nedošlo." „Ses někde praštil, ne? Proč bych na něj asi žárlil? Hloupost!" prudce se zvedl od stolu a začal uklízet nádobí do myčky. „Já si taky říkal, ale teď mi to přijde celkem pochopitelné." „Máš moc bujnou představivost, mně je nějaký Oliver úplně ukradený, dělej si s ním, co chceš," odfrkl si a zamířil do ložnice a já samozřejmě v jeho patách. Trochu vyjekl, když jsem ho zezadu objal, ale neprotestoval, což jsem pochopil jako znamení souhlasu. „Nemusíš na něj žárlit, na tebe nikdo nemá," pošeptal jsem mu do ucha a pevněji ho na sebe natiskl. „Já nežárlím," bránil se. „Jasně, že ne," provokoval jsem ho a užíval si, že je na mě tak natisknutý. „Takhle je mi fajn," podotknul jsem, načež se mi dostalo spokojeného vydechnutí a já cítil, jak v mém objetí povolil. „Jsi tak strašně roztomilý," šeptal jsem mu a srdce mi bušilo jako splašené. „Nejsem roztomilý," vytrhl se mi. „Podívej se na sebe, jak se červenáš," poznamenal jsem. „Ty máš co říkat," prohodil a já musel zrudnout jako rajče. „To není fér, uvádíš mě do rozpaků," postěžoval jsem si. „Tak s tím přestaň ty." „Nikdy," znovu jsem si ho přitáhl do objetí.

🛬