🛫
Zbytek týdne jsem prožil ve svém pokoji a mezi lidi vycházel jen v těch nejnutnějších okamžicích. Částečně jsem to celé vůbec nechápal, co jsem udělal tak špatného, že se Jordan není schopný ani ozvat? Myslel jsem si, že jsme přátelé, kteří si říkají všechno, a kteří když se o něčem teda nechtějí bavit, tak to nedávají tomu druhému sežrat. Zjevně jsem se spletl a to mě na tom celém štvalo nejvíc. Otevřít se někomu, nechat ho se mnou sdílet mé potíže? Největší blbost, kterou jsem kdy provedl.
Do přijímacích zkoušek chyběly čtyři dny, a tak bylo na čase začít něco dělat. Již jako malý jsem doufal, že ze mě bude reportér, a když jsem poznal Jordanova otce, mé odhodlání ještě vzrostlo. Žurnalistika byla jasná volba. Stejně jako to, že s Jordanem budeme bydlet spolu. Měli jsme vyhlídnutou kolej, která nabízela buňky o dvou pokojích, takže každý by měl své soukromí, což se mi zamlouvalo, ale byla tu společná část, kuchyňka, kde se dalo scházet. Teď už jen zvládnout přijímačky a budu nejšťastnější člověk. Ještě by se mi mohl ozvat Jordan, pomyslel jsem si, ale hned jsem tu myšlenku potlačil pěkně do pozadí.
Sice jsme se hlásili na stejnou školu, já váhal mezi dvěma, ale nakonec bych se přiklonil k té, kam šel Jordan, to ale neznamenalo, že se budeme vídat. Oba jsme měli vybranou jinou fakultu, což také znamenalo budovy na opačných stranách celého univerzitního komplexu. Tudíž mě nepřekvapilo, že jsem ho nepotkal, ale štvalo mě, že se za ten týden nebyl ani jednou schopný ozvat. Možná jsem ho už přestal bavit, ptal jsem se na nepříjemné otázky, a tak mě poslal k vodě. Ta myšlenka mi lámala srdce.
Vše se rozplynulo, když se před mýma očima objevily testy. Teď jsem se musel soustředit. Po dopsání a odevzdání se někteří přítomní začali hloučkovat a seznamovat se, nechtělo se mi mezi ně, ale nějaká hodná duše mě tam strhla a už to jelo. Nestíhal jsem vnímat, co se děje okolo. Moc lidí. Nebyl jsem zvyklý stát uprostřed tolika lidí a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to bylo příjemné. Všichni mluvili přes všechny a já si nebyl jistý, jestli někdo komunikuje se mnou, nebo tam jen tak trčím. Dělal jsem tedy, že poslouchám a usilovně se modlil, aby se už rozešli. Trvalo to dalších osm minut, než se začali oddělovat první lidé a já uznal za vhodné se odpojit také. Vyšel jsem před budovu a lačně se nadechl čerstvého vzduchu. Bylo to za mnou.
Blížil jsem se k východu, když jsem si všiml menšího hloučku, který zde postával. V rychlosti jsem je přelétl pohledem. Převážně to byli kluci a mezi nimi se těsnalo pár děvčat. Všichni o něčem živě diskutovali. Trochu jsem zrychlil, aniž bych k tomu měl nějaký důvod, ale zarazil jsem se, když jsem v jednom z chlapců rozeznal Jordana. Takže je v pořádku a živě se tady se všemi baví. Však v pohodě, mě nikdo nepotřebuje, já nikoho nepotřebuju. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomil, že už to není pravda. Jordan dokázal to, co jsem považoval za nemožné, přiměl mě toužit po lidské společnosti. Konkrétně tou osobou, se kterou jsem chtěl trávit čas, byl on. Něco se ale změnilo a já byl odsunut na vedlejší kolej, aniž bych tomu měl šanci zabránit, a co má dělat nepříliš společenský člověk, když ho jeho jediný kamarád odstrčí? Uzavřít se zpátky do sebe? Ublížit onomu kamarádovi? Možností by bylo a já cítil, jak se ve mně hromadí vztek. Byl jsem opravdu naštvaný a po skutečně dlouhé době jsem chtěl Jordana zase něčím praštit. Navenek jsem však nedal nic znát a pokračoval ve své cestě.
„Samueli! Počkej!" ozvalo se za mnou, když jsem procházel branou školy. To víš, že jo Jordane, houby, žádný čekání nebude! Pokračoval jsem tedy směr autobusová zastávka a Jordana za sebou zdatně ignoroval. „Co blbneš, ty snad neslyšíš?!" zjevil se najednou přede mnou. „Slyším," odfrkl jsem si. „Co se děje, celý týden ses neozval," spustil na mě vyčítavým tónem. To si ze mě dělá srandu. „Já se měl ozvat?! Já?! To si ze mě děláš srandu, Jordane!" vyprskl jsem a tím ho zjevně vyvedl z rovnováhy. Ten mizera to měl v plánu shodit na mě, aby se vyhnul té prokleté otázce a asi si myslel, že mu na to skočím. „Když dovolíš, za chvíli mi jede autobus, nemám čas," strčil jsem do něj a pokračoval v chůzi. Za sebou jsem uslyšel frustrované vydechnutí a poté se opět rozeběhl za mnou. Zpomalil, až když se mi dostal po bok. „Omlouvám se." V tichosti jsem pokračoval dál. Šli jsme bok po boku v naprosté tichosti. Jen ať trpí, říkal jsem si v duchu, ale na druhou stranu jsem byl neskutečně šťastný, že za mnou běžel. Asi mu na mně přece jen ještě záleží, nejsem taková troska, jak jsem si myslel.
Zastávka zela prázdnotou a ještě jsem měl pět minut, než autobus dorazí. „Opravdu se omlouvám," postavil se přede mě a proti mé vůli mě vzal za ruce „Nevěděl jsem jak reagovat a choval se jako debil. Už se to nestane. Odpustíš mi to, Sami?" zadíval se mi do očí. Kruci, Jordane, tohle mi nedělej, moje srdce se pak může zbláznit a já nevím, jak to kontrolovat. Přikývl jsem tedy a pokusil se dostat své ruce z jeho sevření, ale nestihl jsem to. Namísto toho jsem byl objat a málem udušen. Pak se objevil autobus. „Mám jet s tebou?" zeptal se. „To si myslíš, že nezvládnu dojet domů?" Zavrtěl hlavou. „Tak vidíš, padej radši taky domů," pokáral jsem ho, ale neubránil jsem se úsměvu, se kterým jsem nastoupil do autobusu.
Úsměv mi na tváři vydržel ještě hodně dlouho. Všechno je zase v pořádku, Jordan se omluvil, oba se dostaneme na vysokou, budeme bydlet spolu a bude to prostě skvělé. Hlavně ta část, kdy se budu snažit nedávat najevo, že se mi líbí víc než by měl. To bude šaráda, zasmál jsem se sám pro sebe a snažil se začít myslet na něco jiného, protože mi zase začínaly vlhnout oči.
🛬
ČTEŠ
Samuel
Short StoryKaždý z nás vstupuje do života z jiného startovacího bodu a ne každému se to musí zamlouvat. Stejně jako Samuelovi, který si je ve svém vratkém životě jistý jen jednou věcí, na všechno je vždy sám, a tak to i zůstane. Nebo snad ne? A pokud by se pře...