Samuel

ஐ29ஐ

🛫

„Máš všechno sbaleno?" houkl jsem na Samuela do koupelny. „Nešil," ozvalo se odtamtud. „Odjíždíme až příští týden v pátek, je sobota." „Já nevyšiluju, jen se ujišťuju, že je vše připravené a ..." „Ticho," umlčel mě pohybem ruky. „Já tady na rozdíl od tebe mám v plánu ještě těch pět dní žít," řekl, zatímco si sušil vlasy ručníkem. Povzdechl jsem si. „Pojď sem," poklepal jsem na gauč vedle mě. Poslechl, já mu vytrhl z rukou ručník a pokračoval v sušení. „Umím si usušit vlasy sám, nejsem malé dítě," odfrkl si. „Nehraj uraženého, nejde ti to," dloubnul jsem ho do tváře. „Pche," nafoukl tváře. Byl tak rozkošný. „V pondělí jdeš do práce?" zeptal jsem se, ačkoliv jsem znal odpověď. „Hm," zamručel. „Napadlo mě, že bychom si mohli zítra udělat takový pěkný večer. Jenom ty a já." „Řeknu ti tajemství Jory, poslední tři a půl týdne je to jenom já a ty," zasmál se. „Jsi k sežrání, když se směješ," poznamenal jsem. „Opovaž se, Jordane!" Jako by mi dokázal číst myšlenky, pomyslel jsem si. „Ale no tak, žádné flíčky, slibuji." „Ani náhodou!" pokusil se mi vyškubnout, ale jeho pokus přišel nazmar. Následoval krátký boj o nadvládu na gauči a následné usmiřování, což byl stejně důvod, proč jsme to vždycky začínali.

Chystal jsem se tento stav posunout na novou metu, ačkoliv jsem z toho měl trochu obavy, stále mě strašila myšlenka, že na to jdu moc rychle, ale Samiho téměř okamžité pochopení a spolupráce, mi dodaly sebedůvěru. Zdálo se mi, že Samuel pod mýma rukama úplně hořel, ale i tak mi celé zacházení oplácel, jak jen mohl a mně se to zatraceně líbilo. Byl jsem připraven z něj to pyžamové triko, které mi akorát ve všem bránilo, vysvléknout, když se ozvalo vyzvánění jako upozornění na příchozí hovor. Sami ztuhl, zrudl a málem mě shodil z gauče a nepotřeboval k tomu víc jak pět vteřin. V mžiku byl u svého telefonu a už jsem viděl, jak provádí dechové cvičení, které mělo zabránit druhému, aby slyšel jeho roztřesený hlas. „Moore, dobrý den," zněl klidně, zatímco mi naznačoval, ať jsem zticha. Jako kdybych snad měl v plánu něco říkat, byl jsem z celé situace celkem rozčarovaný, potřeboval jsem se uklidnit. „Opravdu?! Určitě! Ne, ne nemám plány, přijdu, můžete se mnou počítat. Děkuji, naslyšenou," ukončil hovor s radostnou tváří, pak se otočil ke mně, když spatřil mou zmatenou tvář, úsměv mu opadl, ale i tak zvesela řekl: „Šéf, má pro mě prý nějakou speciální věc, řekne mi to v pondělí. Pane bože, to je moje šance!" Pomalu poskakoval radostí po pokoji. „Mám z tebe radost," usmál jsem se, za což jsem si vysloužil pusu. Alespoň nějaká kompenzace.

V neděli bylo se Samuelem k nevydržení, stále přemítal, o co se může jednat a zda to zvládne, pak se přece jen odhodlal jít si zaběhat do parku a já doufal, že mu to pomůže pročistit si hlavu. Jak se po jeho návratu ukázalo, bylo to zcela k ničemu. V pondělí již od brzkých ranních hodin pobíhal po bytě, a hledal, co si vezme na sebe. Byl jsem toho svědkem z jediného prostého důvodu. Jaksi jsem nebyl schopný usnout poté, co mi u uší drnčel dvě minuty jeho budík a načež se on začal jako slon drápat ven z postele. Nespočetněkrát jsem ho ujistil, že vypadá dobře, a že si musí šéfa získat svým mozkem a dovednostmi nikoliv vzhledem, protože to bych pak mohl začít žárlit, vše bylo marné. Do práce vyrazil skoro o dvě hodiny dřív než normálně, co kdyby náhodou a já se najednou cítil tak odstrčeně.

Vrátil se také o dvě hodiny později než normálně, což způsobilo, že jsem mu tak desetkrát volal a spamoval zprávami, zda je v pořádku. „Tak, co, jak to šlo?" ptal jsem se, jakmile otevřel dveře od bytu. Odpovědí mi bylo mlčení. Působil tak nějak zadumaně, jako by ho něco tížilo. „Snad tě nevyhodil?!" vyděsil jsem se, když jsem si přebral, co ten jeho sklíčený výraz může znamenat. „Ne to ne... Můžeme si o tom promluvit po večeři?" Aniž by čekal na mou odpověď, zavřel se v ložnici. Tohle bylo divné, moc divné.

„Tak to vyklop," pobídl jsem ho, když jsme po večeři seděli u stolu a snad deset minut jen mlčeli. Zhluboka se nadechl. „Šéf mi dal nabídku, která se neodmítá. Z reportážního týmu, který měl jet do Jižní Ameriky, kvůli tamním povstáním a převratům, vypadl jeden člen. Nečekal jsem, že by mi to nabídl, ale on řekl, že si myslí, že na to mám." „Jasně, že na to máš," povzbudil jsem ho. „Kde je tedy problém?" „Bylo by to minimálně na tři měsíce..." pohlédl na mě. „To je dlouho, ale nemyslím si, že by to byl nezvládnutelný problém. Já stejně od září budu muset věnovat čas práci. Kdy to bude?" „To je ten problém. Vypadl jim na poslední chvíli, umřela mu manželka a on se musí postarat o malé děti... Musel bych odletět tuto sobotu." Pokyvoval jsem hlavou, chudák kolega, musí to mít těžké, pak mi došel ten termín. „To znamená, že bys se mnou nejel." „Já se omlouvám, dlouho jsem o tom přemýšlel, ale je to šance, už takovou nemusím dostat a já práci potřebuju. Vím, že to je k tobě nefér, něco jsem ti slíbil a teď..." „Pššt, neřeš to. Nejsem z toho zrovna nadšený, to přiznávám, ale nemůžu ti bránit, to by byla blbost. Je to příležitost, moje rodina počká. Já počkám," usmál jsem se na něj. „Vím, že spolu nejsme až tak dlouho, ale já ti věřím. Jen mi musíš slíbit, že tam na sebe dáš pozor a nebudeš se pouštět do předních linií, potřebuju, aby ses mi vrátil celý." Pevně jsem ho objal, cítil jsem, jak se začal třást a následně i vzlykat. „Děkuju Jory, jsem strašný přítel, nezasloužím si tě," blebtal. „To je blbost, takhle nemysli," pevněji jsem ho sevřel.

Ten večer jsem strávil v koupelně mnohem víc času než obvykle. Brečel jsem a on to neměl vědět. Bál jsem se o něj, přece jen neměl jet na návštěvu do Disneylandu. Když jsme se v pátek loučili, brečeli jsme oba. Slíbil, že se bude snažit volat, ale bylo mi jasné, že moc příležitostí mít nebude a mně nezbývalo nic jiného než čekat a doufat v jeho návrat.

🛬