Samuel

ஐ15ஐ

Jednou mi někdo napsal, že se mu můj příběh líbí prtože je takové milé, bez nějakého podvádění a podobných oškllivých věcí. Dnes k ránu jsem v slzách dočetla knihu Je to jinak, mami a znovu si připomněla, proč takové věci píšu. Bolesti a trápení je dost, takže ač se to teď nezdá, neveselý stav Samuela a Jordana se určitě brzy zlepší.

🛫

Naštvaný jsem zamířil do klubu, kde jsem se přivítal s ostatními, kteří byli již v dobré náladě. Poručil jsem si panáka a rychle ho do sebe kopl, potřeboval jsem zapomenout. „Jdeš na to dneska nějak zhurta," popíchl mě Jack a přisedl si k baru. Zpražil jsem ho pohledem a nechal si dolít. „Jordane, už jsi tady," vypískla Jenny a vrhla se ke mně. Nechal jsem se obejmout, ale nic víc. „Dneska nemáš náladu, nebo co?" odfrkla si a já se pousmál. „Ani ne, tak nějak jsi mi neřekla, že spolu chodíme," dodám. Zamračí se. „A nechodíme?" „Nejsem si toho vědom." „Ale vždyť..." vzlykne. Tohle mě nebaví, a tak vypiju třetího panáka a rozhodnu se zaplatit. Vyprovázen udivenými pohledy svých společníků a nadávkami Jenny, opouštím klub a vrhám se do chladného lednového počasí.

Procházel jsem se dlouho, aniž bych věděl, kam přesně jdu. Měl jsem pocit, že jsem za pobyt venku stihl vystřízlivět. Vítr mě šlehal do tváří a dráždil moje oči. Usadil jsem se na blízkou lavičku. Cítil jsem se pod psa. Měl jsem nekonečno důvodů se nenávidět a za všechny jsem si mohl sám. Dobře, až na jeden.

Nikdy jsem takhle o Samuelovi nepřemýšlel, nikdy. A ani bych to od něj nečekal. Sám jsem se cítil více pohodlně vedle dívek, neměl jsem potřebu koukat po klucích. Ale kvůli němu se mi teď v hlavě otevřel šuplíček, o jehož existenci jsem doteď neměl tušení. Bylo to pro mě nové a silně nepříjemné, nebyl jsem ale schopný určit, jestli je to jen z šoku, nebo se mi to opravdu nelíbilo. Možná, kdybych to zkusil znovu... Zaklepal jsem hlavou, takhle nemůžu přemýšlet. Nejde to. Moje hlava se ale stejně zaměří na celou naši hádku před tím. Byl naštvaný, hodně naštvaný. Cítil jsem to z každého jeho gesta, pohybu. Než jsem ale stihl reagovat, zkomplikoval celou situaci ještě víc. Povzdechl jsem si. V jednom měl pravdu, choval jsem se jako debil. Vlastně jsem moc dobře věděl proč.

Byl to už víc než rok, co odešel Jason. Neuvěřitelné, jak ten čas plyne. Vždycky jsem si přál, aby na mě byl pyšný, a tak jsem se snažil chovat správně. Opravdu. Pak přišel opět červen a ve mně se něco zlomilo. Mělo to celé vůbec smysl? Vždyť mě stejně nemůže vidět, celé to bylo k ničemu. Vrátil jsem se tedy zpět ke svému původnímu stylu života. A zase jsem někomu zničil život. Zase, tak jako vždy. Nezasloužím si přátele, lásku, člověk jako já nic takového mít nemá. Po tváři mi začnou ztékat slzy. „Vidíš to?!" vzlyknu. „Tak vidíš!?" Je mi jedno, jestli mě někdo uslyší. „Celé to bylo k ničemu! Všechno!" Přes slzy už nevidím. „Omlouvám se, jsem k ničemu," zamumlám nakonec, pak už ze mě vycházejí jen vzlyky.

Do bytu se vracím až k ránu a zmrzlý na kost. Snad čtvrt hodiny zírám na dveře jeho pokoje, ale nejsem schopný udělat jakýkoliv krok vpřed. Zavřu se tedy ve svém pokoji a nevytáhnu odtamtud paty až do dalšího večera. Je tu ticho, moc velké ticho. V neděli to nevydržím a vyrážím opět ven. Chtěl jsem navštívit rodiče, ale nakonec jsem si to rozmyslel, byli by ze mě zklamaní a to já nechci. Hlavou mi běhá jediná myšlenka, musím to se Samuelem urovnat. Jenže jak? Nejsem si stále jistý, co pro mě ta pusa znamenala, ale nechci mu dávat zbytečné naděje. Vše se zdá tak bezvýchodné. Toulal jsem se po městě a přemýšlel nad tím, jak jsem zbytečný. Večer se vracím do bytu, Samuel tu nemá bundu, asi šel ven.

To, že jsem se pekelně mýlil, jsem zjistil až v pondělí ráno. Chodili jsme do školy společně po snídani. Udělal jsem kafe a toasty, nějak musím začít s omluvou. Uběhlo čtvrt hodiny, půl hodiny a on stále nikde. Měl jsem strach, že třeba zaspal a odhodlal se ho jít probudit. Před dveřmi jsem dlouho váhal, ale nakonec jsem zaklepal. Ticho. Takže ještě jednou, z nějakého důvodu jsem mu tam nechtěl vtrhnout bez varování. Když se ale ani tentokrát nikdo neozval, vzal jsem za kliku a vešel jsem dovnitř. Byl jsem zděšen. Samuel byl pryč a ne pryč, jako že šel do školy. Ale pryč úplně, všechny jeho věci byly fuč, prostě zmizel. Podlomila se mi kolena. Bylo mi jasné, že musel odejít už v neděli. Z očí se mi opět začaly valit slzy. Po Jasonovi mě opustil i on a opět jsem za to mohl já.

🛬