Kdo ví jak dlouho tady jsem ale přidu si jako bych umíral. Dostávám nějaké prášky díky kterým mě nehorázně bolí hlava. Ani si nepamatuju jak se jmenuju. Jsem na tom opravdu hodně špatně. Celý můj život je teďka nějaký prázdný.....kolik mi vůbec je....čím jsem a čím jsem byl, mám úplně prázdno. Chci pryč a nechci zapomenout na něj co budu potom dělat. Ale co když ne něj přece jen zapomenu. Chce se mi spát ale nesmím jinak zapomenu. Vzpomíná na mě vůbec jak já na něj. I když jsem nechtěl přemohla mě únava a táhla sebou.
Už je to rok co je pryč chystáme plán jak ho odtamtud dostat. Isabella nám sdělila strašnou zprávu a to že pomalu ztrácí paměť. Nevím jak se jim to povedlo. Nemůžu na něj přestat myslet. Isabella převzala všechny objednávky. Kolikrát si vybíjím vztek na ostatních cizích lidech...ano úplně jsem se zbláznil. Stal se země textový vrah... Teda lidi mi tak říkají... Vždy je doženu pomocí zpráv k vraždě...teda oni spáchají sebevraždu protože...no prostě proto. Povedlo se mi to i u pár mých spolužáků. Lidi jsou tak důvěřivý. Ležím v posteli a píšu si s dalším člověkem neboli s mojí obětí prozatím v kamarádské vztahu. Dopsal jsem a jelikož mě zmohla únava tak jsem se nechal pohltit tou uklidňující tmou.
Ráno mě probudila nějaká sestřička a dala mi snídani. ,,Jak ti je " řekla milým hlasem. ,, Kdo jste? Já vás neznám! Nesahejte na mě! " Koukala na mě dost udiveně pak se jí na tváři rozlil široký úsměv ,,hned jsem zpátky."Řekla a hned zmizela za dveřmi které se zamrzáním zavřeli. Ocitl jsem se sám...na něco jsem zapomněl, ale na co nemůžu si vzpomenout. Z mého přemýšlení mě vytrhli prudce otevřené dveře v kterých stál doktor. Zaujatě mě pozoroval přijde mi nějak povědomý, ale odkud. Kde to vůbec jsem,až teď jsem se začal rozhlížet po místnosti... Je dost prázdná. ,,Pane pamatuj si své jméno?"zeptal se. Koukal jsem na něj dost udiveně prakticky jako by mi řekl že tady je bagr který plete růžové kakao. ,,Jmenujete se Daiky Ura. Je vám 18 let. Jelikož vaše léčba je u konce můžeme vás konečně po roce pustit domů." To už jsem nezvládl Já jsem tady rok jak jsem se sem vůbec dostal. A vůbec jaká léčba. Já se nepotřeboval z ničeho léčit...teda aspoň myslím. Když jsem se probral oblékli mě a pustili do ulic. Nevím kam jít. Kde to vůbec jsem. Došel jsem do nějakého parku a jelikož už mě nohy nenesly sedl jsem si na lavičku a odpočíval.
Ráno jsem se probudil a zkontroloval telefon jestli mi v uvozovkách miláček nenapsal. Ano našel jsem si kluka ze zoufalství. Dikyho se nám totiž nepovedlo vysvobodit a že těch pokusů bylo fakt dost. Šel jsem na ranní procházku prakticky jako každý normální den. Chodil jsem často do parku a ani dnešek nebyl výjimkou. Na lavičce někdo seděl a tak jsem si přisedl, protože by to mohla být dobrá nová oběť. Ten dotyčný se na mě podíval a mně se v tu dobu zastavilo srdce... To není možný on... Vždyť přece... v tu ránu jsem mu padl kolem krku. On mi ale obětí neopětoval spíš na mně házel nechápavé pohledy. No jo vždyť on vlastně zapomněl na všechno všecičko. ,, Zlatíčko neboj všechno bude v pořádku " . Napsal jsem svému klukovi v rychlosti že se s ním rozcházím ze svých vlastních důvodů ať mi nepíše už. Daky teď bude potřebovat moji plnou podporu, důvěru a taky péči. ,,Je čas jít domů Daiky. "
,, Domů? "Kde vůbec bydlí. proč ho neznám a on mě jo. Od kud ví mé jméno? Vzal mě do náruče a někam nesl neznámo kam. Donesl mě, až někam do temné uličky. Tady žijí vrahové a bezdomovci. Já chci pryč! Začal jsem sebou škubat a házet, ale on měl větší sílu a naopak svůj stisk víc zpevnil. Otevřel a táhl mě někam dovnitř. Položil mě... Nejspíš do ložnice.,, Počkej chvilku tady já ti donesu něco k papání "Dal mi pusu na rozloučenou a odešel. Co tomu člověku hrabe. Já nejsem nějaký jeho zlatíčko a vypadá jako nějaký pes díky těm uším a ocasu.
Ježíši ten je lehoučký. Musím si ho vykrmit. Čím ho krmili v tom blázinci. Ležel v postýlce a já dělala salát stejně jako tenkrát. Budu dělat vše pro to aby si vzpomněl. Šel jsem zpátky za ním a sedl jsem si k němu a začal ho krmit. Sice se nejdříve trochu vzpíral, ale nakonec vše poslušně snědl. Přitáhl jsem si ho do pevného obětí a odmítal ho pustit. Už mi neutečeš lásko moje ať se bude dít cokoliv. Díky jeho teploučku jsem rychle uls.
Jeho jemné tělo se pode mnou svíjelo ve slastných křečích. Jezdil jsem rukama po celém jeho těle. Občas jsem obdaroval jeho krásnou hruď polibky. Na jeho krčku se vyjímali krásné znamínka lásky. Jeho prstíky bloudili po mých zádech a občas zanechali za sebou červenou cestičku. Pomaličku jsem si ho připravoval prstíky. Po přípravě jsem konečně směl okusit jak moc mě jeho uzounké nitro bude svírat a dávat mi tu největší slast.
On usl můžu jít pryč. Já chci jít pryč. Nenápadné jsem se dostal z jeho sevření a šel k hlavním dveřím. ,, On utíká on utíká" začlo znít pořád dokola. Tak ty vole to co za alarm. Na pohovce seděl neko. Takže nekové se od teď kupují jako alarmy jo. Tak to je fakt super. Já se jdu tedy znovu uvěznit do jeho obětí....když jsem se vrátil tak můj únosce VZDYCHAL mé jméno. Bylo to divné. Sem tam sebou cukl a pak vzdychal. Já se půjdu radši umýt.. pro jistotu. Po koupeli už byl vzhůru takže jsem mohl jít už v klidu spát. On utekl do koupelny. Když se vrátil lehl si ke mě a spal dál.
ČTEŠ
Textový Vrah
RandomRozeznaš sen od reality a normální od nenormálního? Nic není nikdy tak jak se zdá a nemůžeš soudit dokud nepoznáš, ale stejně všichni soudí dřív, než odhalí ta tajemství.