Larry Stylinson | Vánoční Kalendář ✅

3. Curly

Procházel jsem se poloprazdným parkem a pozoroval poslední listy, které se snášely ze stromů směrem k zemi.

Podzim se měl každou chvílí přehoupnout v zimu a já byl rád za svou čepici a huňatou šálu, když jsem ucítil studený vítr, jak se mi opírá do tváře.

Šel jsem dál po cestě a zahlédl hlouček několika pubertálních výrůstků, jak stáli v menším kruhu a něčemu se hlasitě smáli.

Nejprve jsem se jim chtěl obloukem vyhnout, pak jsem ale zaslechl to, co jsem zaslechl.

,,Ani tvoje vlastní matka tě nechtěla, proto radši chcípla, než aby s tebou musela bejt."

Zasekl jsem se a nevěřícně pohlédl na skupinku těch zrůd, které se těmto slovům ještě hlasitě smály.

Jak? Jak mohl někdo něco takového říci? Jak si jen mohl dovolit urážet něčí zesnulou matku a ještě takovýmto způsobem?

Bylo mi z toho zle. Plán rychle opustit místo padal. Naopak, vydal jsem se rychlou chůzí přímo k nim.

,,Co se to tady děje?" zeptal jsem se jich vytočeně, když jsem se skrz několik z nich prodral do středu toho hloučku bezcitných sobců.

,,Co tě to zajímá?" otázal se hloupě jeden z nich.

Nedůvěřivě jsem si ho změřil pohledem. Ani trochu se mi nelíbil.

,,Jo, nech nás laskavě dodělat svou práci a hleď si svýho." vyjel po mně jeden z nich, který mi barevnou kombinací neonově zelené bundy a výrazně červených tepláků připomínal spíše Santova Vánočního skřítka než drsného bad boye, a já se nestačil divit. Nejen nad stylem oblečení, který dnešní mladá generace preferovala, především ale nad morální úrovní jejich chování, která se pomalu ale jistě blížila k nule.

Ano, nebyl jsem sice nějak světoborně vysoký a nedosahuji ani kdovíjakého věku, jednoznačně ale bylo poznat, že jsem minimálně o tři roky starší než oni.

Co si to ke mně ta mrňata dovolují?

,,Svou práci?" zopakoval jsem po Vánočním skřítkovi.

Než mi ale stihl kdokoliv jakkoliv odpovědět, odněkud z prava se ozvalo slabé zakňučení. Pohlédl jsem tím směrem, ze kterého zvuk přicházel a jestli jsem si předtím myslel, že už mě na té dnešní mládeži snad nic nepřekvapí, musel jsem své rozhodnutí přehodnotit.

Na zemi uvnitř toho rádoby kruhu, na opačné straně než jsem stál já, se choulil pravděpodobně vrstevník ostatních v hloučku. To něco malého vydávalo tiché skučení a jediné, co jsem z pod velké fialové mikyny, ve které se maličký schovával, mohl vidět, byly tmavě hnědé kudrnaté vlasy.

,,No to si snad děláte srandu?!" rozkřikl jsem se tak hlasitě, až to s některými z děvčat skoro až vyděšeně trhlo.
Nikdy dřív bych nevěřil, že i někdo jemného pohlaví by dokázal přihlížet šikaně jiných, co víc, ještě se na ní podílet.

,,Jediná sranda, kterou si děláme, je maximálně tak z tebe a tady z Mourka. Že, či či či či..." prohlásil zase ten první, který byl kompletně oděn v modré a na hlavě měl červenou čepici, nejspíš Taťka šmoula.

Skupinka se po jeho slovech opět rozesmála a já se zarazil.

Mourka? Že by snad...? Tak od teďka už to bylo osobní.

,,Vypadněte odsud." řekl jsem s naštvaným pohledem směrem ke Šmoulovi a udělal dva kroky blíž k němu. Jeho sebevědomí úsměv jako by najednou lehce povadl.