Larry Stylinson | Vánoční Kalendář ✅

21. Again

Tato jednodílovka úplně původně měla být A/B/O. Ten návrh jsem se však nakonec rozhodla přenechat na celý příběh. Tak jsem vymyslela něco, co tématicky skvěle zapadalo k mým náladám a názorům, navíc to bylo z prostředí jezdecké stáje... ale z toho nakonec taky chci udělat spíš dlouhý příběh na více kapitol. Tak jsem se dokonce uchýlila až k takovému... mírně netradičnímu podání takové... mírně netradiční stepbrothers. Tam se mi pro velký úspěch podařilo omylem zveřejnit nedopsanou část té jednodílovky... JEDNODÍLOVKY. Jenže po nějaké době... no... hádejte co.

Tak jsem tady zkrátka teď, když mám ZASE menší depku a ZASE nemůžu spát... no. Klasika.

Přeji příjemné čtení.

Právě teď jsem ve své posteli. Aktuálně se nenacházím právě v tom stádiu, kdy bych jen ležel, převaloval se sem a tam a k tomu se myšlenkami topil ve vlastním smutku. Ne. Teď sedím opřen zády o bílou zeď, zatímco bezúčelně hledím na tu protější.

Jsem tady sám. Nejsi tady. Už nemám, na kom bych si mohl vybít vztek, koho obvinit... Snad jen to pití, jenž neustále přendavám z jedné roztřesené ruky do druhé. Zůstal jsem naprosto opuštěn kvůli vlastní hlouposti. Asi si to zasloužím... zasloužím si trpět... ale... až tak?

Zapomeň na to, co jsem řekl. Není to to, co jsem myslel. Ale zpátky už to vzít nemůžu. Nejde to. Stejně jako zkrátka nedokážu vrátit čas, vše napravit, mluvit s tebou... nebo alespoň vybalit to zavazadlo, jenž jsi tu nechal.

I když... proč mám pocit, že právě ono by ti ze všeho, jenž se v tomto domě nachází, mohlo chybět zkrátka... nejvíc?

Protože... upřímně? Nevím, na čem jsem.

Co teď vlastně jsem?

A... co když jsem dokonce někdo, koho bych sám ve svém okolí nechtěl?

Mám pocit, že zase padám. Opět padám jako v těch nejhorších snech. Padám.

Co když už zkrátka končím? Nezvládám to, jsem na pokraji všech sil.

Co když už jsem prostě tak daleko od normálního života, od naděje na štěstí, že zkrátka nemám žádnou šanci?

A... a co když jsem někdo, o kom zkrátka nebudeš mluvit? Nikdy? Protože jsem ta špatná kapitola tvého života? Protože chceš zapomenout? Protože už jsi nejspíš zapomněl...

Už mám zase pocit, jako když padám. Padám, jako když jsem v tvé hlavě zřejmě upadl v zapomnění. Já padám.

Víš... dlouho jsme spolu nemluvili. Opravdu hodně dlouho. A pak jsi zničehonic přišel. Objevil ses jako obrovská vlna, před jejímž příchodem se voda stáhne dál od pláže.

Říkal jsi, že se staráš. Nechápal jsem to. Jak jsi mohl po takové době, kdy jsi beze stopy zmizel, prostě přijít zpět a říct tohle?

To však nebylo všechno. Prohlásil jsi i to, že jsem ti taky chyběl. Vím, jak jsi poznal, že ty mně ano. Bylo to očividné. Jsem si dobře vědom toho, že jsem o tobě napsal až příliš mnoho písní.

Co mě však zaráželo, byl ten fakt, že kdybys mi tohle neřekl, neměl bych šanci to poznat. Vždycky jsi byl schopný ve skrývání svých emocí, ale to není o tomhle.

Já se totiž během našeho odloučení snažil. Volal jsem ti. Zkoušel jsem tě kontaktovat. Psal jsem o tobě písničky.

A ty? Ty nikdy nic. Vše ve mně vzbuzovalo dojem, že je ti beze mě líp.

Ale pak když jsi se "vrátil" a najednou byl zpět... domluvili jsme se, že se sejdeme a všechno vyřešíme. Byl jsem za to neskutečně rád, to ticho bylo až příliš neúnosné. Jen jsem si tedy myslel, že to cítíš stejně. Avšak očividně ne.

Nepřišel jsi. Jenže já tomu nemohl uvěřit. Nechtěl jsem. Stál jsem tam venku před Beachwood Café jak idiot. Byla mi zima, takže jsem jsem si jednu kávu objednal ven a ještě jsem si kvůli tomu připadal blbě. Kvůli tomu, že jsem na tebe nepočkal.

Po nějaké době mi to však došlo. Má hlava ten fakt původně odmítala přijmout, avšak zřejmě jsem tam stál až příliš dlouho, tudíž ta nevědomost způsobená nejspíše pudem sebezáchovy jaksi vyprchala.

Bolelo to. Měl jsem pocit, jako by do starých ran někdo nasypal sůl. A ten někdo jsi byl zase ty. Stejný člověk jako ten, kdo je vlastně vytvořil. Zabíjelo mě uvědomění, že už jsme si dle tvého názoru patrně zkrátka neměli co říct. Asi sis myslel, že už nebylo věcí, které bychom spolu mohli vyřešit.

Připadám si jako troska. Vidíš, co teď jsem? Kvůli tobě?

Jsem někdo, o jehož přítomnost, projev, existenci... zkrátka nikdo nestojí, ani já sám.

Asi už do toho opět spadávám. Opět upadám do stádia toho zoufalství. Padám.

Už to prostě nezvládám. Nemám šanci najít cestu zpět k normálu.

Topím se ve vlastním smutku, zatímco ty se mě opět snažíš dostat pryč ze svých myšlenek, ze svého života, a tak mě zkrátka zamlčuješ. Už ti ani nestojím za to, aby ses zmínil.

Už zase padám. Zase... zas a znovu padám. Já padám.

Jenže... víš, co je na tom všem to nejhorší?

Nikdy se tě nezbavím. Nikdy. Tohle všechno trvá až přespříliš dlouho. Všichni ostatní už by se dávno dokázali posunout stejně tak, jako jsi to zjevně udělal ty. Ale já ne. Já se tě nezbavím. Jsi v mých myšlenkách, snech, v mé minulosti... a odtamtud už nezmizíš.

Občas se mi podaří odvést svou mysl maličko jinam a tolik se netrápit, ale... pak už stačí jen jediná zmínka o tobě a vše je opět v koncích.

Copak nevidíš? Jsem závislý na tvé existenci. Vždy se potřebuji alespoň ujistit, že jsi v pořádku. Potřebuji to vědět. Jenže...

Teď mám pocit, že ty mě už nikdy znovu potřebovat nebudeš.

A je to zpět. Co kvůli tobě do háje zase jsem?

Já pro tebe nic neznamenám, ale co když jsi ty někdo, koho ve svém životě prostě chci?

Už zase padám do depresí, upadám v závislost na alkoholu, v němž to všechno topím. Já padám.

Tohle už musí být můj definitivní konec. Není cesty útěku, jsem na tom nejhůř, co jsem kdy byl. Blíž ke dnu už neklesnu.

A přesto všechno, co zažívám, jsem pro tebe zřejmě jen někdo, o kom zkrátka nemluvíš.

Už do toho zase upadám, já zase padám.

Padám.

***

Volně inspirováno písní

Falling

a částečně i mým aktuálním rozpoložením a mentálním stavem... je to zkrátka... až příliš osobní, přestože mám pocit, že se tahle jednodílovka od písničky odklání mnohem méně, než 8. Misses calls, která byla též inspirována.

Tak... zase někdy. Už bych to konečně měla dopsat. Třeba se dočkáte dárku na příští Vánoce. Bože mě netrestej, to je k pláči... radši mizím.

Mia_Charlotte