Larry Stylinson | Vánoční Kalendář ✅

10. Crush

Proč to jen vždycky nakonec musí dopadnout stejně?

Už mě zkrátka nebaví být pokaždé jen tím, kterému to nevyšlo. Nechci být ten, kterému už prostě nezbývá nic jiného, než jen doufat v lepší zítřky. Obzvláště když je mi jasné, že žádné nepřijdou.

V podstatě celým mým životem se to táhne jen a jen bezúspěšně.

Kdo by to byl čekal, že otec vyhodí z domu svého vlastního syna potom, co se mu přizná se svou orientací?

Přiznávám, že i pro mě to byl šok.

Trvalo dlouho než jsem byl schopen si vše přiznat.

Můj problém však nespočíval v tom, že by mi pouze trvalo na něco přijít, to bohužel ne. Ve skutečnosti to bylo mnohem složitější.

Netušil jsem, co se to se mnou dělo.

Absolutně jsem nechápal své chování a někdy mě dokonce až děsilo, jak občas dokážu reagovat.
Nikdy mi nedělalo problém se bavit v podstatě s kýmkoliv, avšak všude se najdou výjimky. A tou, jenž potvrzovala tohle pravidlo, se stal kudrnatý chlapec, jehož jméno mi zprvu bylo naprosto neznámé, stejně jako on samotný, avšak po nějakém čase nebylo pochyb o tom, že právě o dva roky starší Harry Styles vyhrál mé srdce v boji o mou přízeň, v němž ovšem nikterak nebojoval a ani bojovat nechtěl.

Nikdy jsem před ním nebyl schopen mluvit. Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Byl jsem až příliš nervózní.

Nespočetněkrát už jsem si představoval něco jako to, že za ním třeba přijdu a pozdravím ho. Že konečně nebude mít strach. A kdoví, že mi třeba odpoví a řekne, že mě chtěl pozdravit už dlouho, ale že na to nikdy neměl odvahu, fantazíroval už jsem o tom tolikrát... vlastně každý večer u sebe v pokoji, když jsem před spaním ležel na posteli a zíral na bílý strop.

Ale když se nad tím zamyslím, vlastně by mi ve výsledku bohatě stačilo jen to obyčejné: ,,Ahoj."

Jenže já to prostě nedokázal. Já to prostě nezvládl.
Kdykoliv jsem ho viděl, okamžitě jsem zmlknul, začal si kousat ret a chtěl se propadnout, co nejhlouběji do země to jen šlo. Oči jsem zabodl do podlahy a svého crushe zkrátka nenápadně pozoroval jedině z povzdálí.

Ano, už to tak bylo. Byl jsem zamilovaný až po uši. Tak moc, že jsem nedokázal věnovat pozornost čemukoliv jinému, vlastně ani komukoliv jinému. Ve svém volném čase jsem byl schopen v podstatě jen snění o tom, jaké by to bylo, kdyby o mě někdy projevil zájem.

Problém byl v tom, že já mu byl totálně jedno. Nikdy neprojevil třeba jen náznak toho, že by o mé existenci vůbec věděl. Prostě nic.

A navíc... měl přítelkyni. Prostě byl heterák, měl holku a já byl jen běžný, nevýrazný a prachobyčejný kluk jako každý jiný. S tím rozdílem, že já měl šílený crush na někoho, kdo nejspíš ani nevěděl, že vůbec jsem.

Jak jen jsem mohl normálně fungovat?

Jak jsem měl být schopen to nadále přežívat?

Netušil jsem.

Bolelo to. Tak strašlivě moc...

Nejvíc ale právě v ten moment, kdy jsem ho viděl s ní. S jeho přítelkyní.

Nechtěl jsem být nepřející, to ne. Ale přeci jen...

Proč by nemohl být šťastný se mnou?

Byli bychom šťastní dva.

Takhle se já trápím a spokojený je tady jenom on.

Ona jo nemiluje. Tahá se s jinými. Viděl jsem to. Viděl jsem ji několikrát a proto mlčím. Mám nabitou zbraň a přesto odmítám vystřelit.