Larry Stylinson | Vánoční Kalendář ✅

12. The last sword of truth

V dávných dobách drsného středověku, jehož krvelačnost neznala mezí, nebylo jednoduché žít. Od úsvitu až do západu slunce museli prostí lidé dřít na polích svých pánů, aby byli schopni uživit své děti, ale ani tak se všudypřítomné chudoby nezbavili. Sužovaly je všemožné pohromy, ať to měly být nemoci, hladomor, války po větším množství peněz a moci prahnoucích králů, nebo zkrátka jen neúrodná období.

Společnost byla i přes výjimky nevzdělaná a všeobecné povědomí se vlastně skládalo jen z toho, co kdy kde kdo řekl. Kriminalita byla vlastně na denním pořádku, všude se věčně kradlo, rabovalo a kolikrát i zabíjelo.

Jen málokdo by dokázal v takovém světě žít, aniž by se z toho časem zbláznil. Zvláštní bylo, že jediné, co od toho obyvatele tehdejší Anglie drželo, byla obyčejná naděje. Žili v temném období, jejich životy byly neustále v nebezpečí, i tak ale poměrně paradoxně stále věřili v lepší zítřky.

Kolovalo mezi nimi spoustu věcí, avšak z toho všeho, co se kde povídalo, nebylo nikoho, kdo by neznal pověst Temného rytíře. A možná to bylo právě proto, že skutečně existoval.

Povídalo se o delších, kaštanově hnědých, kudrnatých vlasech, jenž se mu až po ramena stáčely do prstýnků. Lidé mluvili i o zbroji sladěné do tmavých barev a o tom, jak ve spojení s vraným hřebcem, na němž rytíř cestoval po světě, působilo vše až záhadně. Jeho meč byl prý tak ostrý, že z pouhého pohledu na něj člověka začaly pálit oči. A žádná pověst se neobešla bez pohledu zelených očí.

Kdykoliv někdo zmínil jeho jméno, opravdu i ti nejkrutější zabijáci si museli pořádně rozmyslet, co si hodlali dovolit. V momentě, kdy se však rozhodly špatně, s nimi ostří těžkého meče nemělo slitování.

Temný rytíř byl vlastně takovou spásou světa, největší nadějí a tou poslední pravdivou spravedlností.

Ani on ale nebyl svatý.

Tradovalo se toho spoustu o jeho minulosti.

Údajně již v útlém věku odešel z domova, od svých prostých rodičů, kteří chtěli jeho starší sestru provdat za bohatého měšťana, kterého ovšem nechtěla.
Styděl se za to, že byl jen obyčejným chudákem, který jí nemohl nijak pomoci. Hnusila se mu představa toho, že se bude muset dívat na to, jak se jeho sestřička trápí a on s tím nemohl udělat vůbec nic, protože byl jen obyčejným mladíkem bez moci, vlivu a peněz.

Vztek s ním kvůli tomu cloumal tak moc, že den před svatbou urozeného pána zabil.
Nikdo nevěděl, co se tu noc stalo a teorií bylo až příliš na to, aby se dalo určit, která z nich byla ta pravdivá. Někdo říkal, že měšťana viděl, jak jeho sestře ubližoval, jiný zase tvrdil, že mladík jen psychicky nezvládl ten fakt, že byl zkrátka jen prachobyčejným prosťáčkem.

Tak či onak de nakonec svatba nekonala a kudrnatý chlapec z domova sám odešel, aby své rodině nešpinil jméno.

Na svých cestách se musel vyrovnávat s mnoha věcmi, jak s chudobou, tak i s tím, kdo vlastně doopravdy byl. Štvalo ho, že pocházel z prosté rodiny. Nenáviděl se za to, že pochyboval.
A když tohle všechno zaplnilo jeho zmatenou mysl, byl schopen se bez překážek hnát přes mrtvoly. A to doslova.

Byl si sám sebou nejistý a jeho myšlení postrádalo veškerou racionální úvahyschopnost. Zrak měl zateměn vztekem, chtíčem a neskutečnou touhou vše změnit.

Avšak to vše se jednoho dne změnilo.

Názory se zde opět rozcházely, někdo tvrdil, že mladík poprvé prohrál v boji, někdo snad, že mu samotná nebesa ukázala správnou cestu. Jediné, na čem se ovšem shodují, je ten fakt, že se nakonec po dlouhých hodinách u hradních šermířů a audienci u královny stal rytířem.