ELFKA

Francie

Vlak s hlasitým skřípěním zabrzdil na nástupišti 9¾, jež se nacházelo na od pohledu normálním londýnském nádraží - King's Cross.

Z vlaku se vyhrnula čtyřčlenná skupinka v čele s dívkou s dlouhými blonďatými vlasy, pod nimiž skrývala svoje uši poněkud neobvyklého tvaru.

,,Někde by tady měl čekat nějaký člověk s přenášedlem," prohlásila elfka a dál se spěšně proplétala mezi davem se třemi chlapci v patách.

,,Promiňte," přistoupil k ní nějaký muž, ,,jste slečna Carseová?" zeptal se nejistě a poněkud roztržitě cukl rukou, v níž držel pomačkanou plechovku od Coca-Coly.

,,Ano, to jsem já. Máte pro mě to přenášedlo?" položila dívka spíše řečnickou otázku a jemně kývla hlavou směrem k mužově ruce, v níž pevně svíral plechovku, čímž ji nevědomky devastoval ještě víc, než byla původně.

,,Tady," podal jí onen očarovaný předmět, ,,za dvě minuty," dodal ještě, než se přemístil neznámo kam.

Minuta a padesát vteřin uběhly jako voda. Když už zbývalo posledních deset vteřin, všichni čtyři položili své ukazováčky na plechovku.

Následoval neuvěřitelně nepříjemný pocit: jako když vás někdo protahuje potrubím, a pak dopadli na zem.

Jediná Mariana, která byla v cestování pomocí přenášedla nejzkušenější, dopadla ladně na nohy. Tři chlapci se mezitím s hlasitým skučením hrabali ze země, na kterou při přistání tvrdě dopadli.

Dívka si oprášila neviditelnou špínu z džínů a rozhlédla se kolem sebe. Nacházeli se jen dvě ulice od domu, kde s babičkou bydlely.

,,Tudy," kývla na ně dívka a vykročila. Dělala, jakoby neslyšela skučení, které vycházelo unisono z úst tří chlapců.

I přes veškerou snahu se usmála. Měla pro kluky menší překvapení; chtěla je představit svým přátelům z Krásnohůlek. Nejvíce je chtěla seznámit s Michelle a se svým přítelem, Gustavem.

Procházeli kolem elfčiny oblíbené kavárny. Koukala se přes prosklenou stěnu, jak to měla ve zvyku.

Vtom se prudce zastavila. Měla pocit, že zahlédla někoho známého. Někoho důvěrně známého.

V kavárně seděl její přítel Gustav, který strkal jazyk do krku dívce, která až nebezpečně připomínala Margarette Abrutiovou a naproti ním seděla nějaká dívka, elfka neomylně poznala svoji nejlepší kamarádku, která se snažila flirtovat s Gustavem, který ji ale úplně ignorovaly věnující svoji plnou pozornost ústům největší běhny v celých Krásnohůlkách.

Bolelo to.

,,Stalo se něco?" zeptal se starostlivě James, který se snažil zjistit, na co dívka kouká.

,,Ne. Dobrý," zahučela dívka a rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí neúprosně hnaly do ledově modrých očí.

Nechtěla, aby ji viděli plakat.
Nechtěla přes nimi vypadat slabě.
Ne tak moc, jak si teď připadala.

Rychle se rozešla. Nechtěla na to myslet. Raději se rozhlížela kolem sebe; zasněžená Paříž vypadala doopravdy úchvatně.

Vzhledem k tomu, že už se šeřilo, bílý, a na mnoha místech pořád neporušený, sníh se třpytil ve světle pouličních lamp.

Neonové nápisy vrhaly barevné odlesky na všudypřítomné vánoční ozdoby.

Nezměnil se, vyvstanulo jí najednou v hlavě. Snažila se tu myšlenku zahnat, ale nešlo to.