From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

14. TŘETÍ ÚKOL

"Vítám vás všechny u třetího úkolu" zahájí svou řeč královna Kara, stejně jako předtím oděná celá v černé.
Všichni soutěžící stojíme na nádvoří, v zástupu jako vždy. Dnes je teplé počasí, až se pod tím pláštěm začínám celá potit,přece jen je můj oblek z kůže.
Tarin stojí na druhém konci řady a okázale mě ignoruje, stejně jako já jeho. Po mé pravici stojí Luca a vedle něj Hunter, když jsou vedle mě takhle oba, jsou ještě větší a mohutnější. Jako dvě opálené hory.
Luca na mě už chvíli zamyšleně hledí a konečně se potichu ozve, "Včera v noci šel někdo podobné postavy a se stejným pláštěm co královského křídla. Nevíš náhodou kdo by to mohl být?" podívá se na mě vědoucně a já jen zvednu ruce a pokrčím rameny. Zatváří se nespokojeně, ale v dalších otázkách ho přeruší královna.
"Dnes se prověří vaše fyzické schopnosti, nikoliv v boji ale ve hbitosti. Ten kdo jako poslední vyleze nahoru" ukáže na nejvyšší věž na nádvoří, "bude samozřejmě vyloučen".
Překvapivě se odváží o dotaz jeden z knížat, La Kanne, nejdříve se královně ukloní a poté se zeptá "A pokud spadneme Vaše výsosti? Budeme mít nějaké jištění?" vyklopí ze sebe rychle a nervózně.
"Žádné jištění mít nebudete, pouze své tělo a schopnosti. Samozřejmě... Buď spadnete a nebo můžete odstoupit rovnou" usměje se sladce královna s hlasem plným jedu a lhostejnosti.
Poté se královna obrátí a usedne na svou polstrovanou židli, předstoupí Horacio. To je ale chladná mrcha.
"Přeje si snad někdo odstoupit? Nebo můžeme začít? "
Načež se knize La Kanne zvedne, ukloní se královně a odkráčí pryč.
Pche, srab. "Dobrá tedy, dnes už se vyřazení obávat nemusíte. Budete soutěžit pouze o vítězství a body. Ano, dnes se podle efektivity budou dávat i body. Takže pokud nemáte námitky, postavte se prosím tamhle na čáru" pokyne nám k bílé čáře na zemi, asi tři metry od začátku stěny.
Přesunu se na ní a začnu si hledat nejlepší cestu nahoru, všude je spousta úchytů, to je dobře.
Věž je vysoká a lézt na ní bez jištění... No, budu si muset dávat pozor.
Ohlédnu se na ostatní, Vice pomalu kulhá k čáře a snaží se být opatrný na svou zraněnou chloubu. Nos má přelepený a podstatně více rovný, než v jakém stavu byl, když jsem ho viděla naposled. Škodlibě se usměju. Ohlédnu se a všimnu si že to samé udělal Tarin, který se na Vice taky dívá. Okamžitě přestanu a začnu se soustředit, teď se Tarinem nenechám rozptylovat.
"Dobrá, všichni jsou na místech" Horacio zkontroluje jestli někdo nestojí za čarou, "Můžete se připravit. Tři. Dva. Jedna. Start!" v tu chvíli všichni naráz vyběhneme.
Už jsem u stěny a vyskakuju k prvnímu záchytu, podaří se mi ho chytit dřív než De Markovi, který zakleje a musí počkat než půjdu dál.
A tak šplhám, všichni šplháme.
Pod tou zpropadenou kápí je mi hrozné horko! Potí se mi ruce a chvílemi podkluzují na kamenné štěně, ale pokračuju výš. Do čela se začínají dostávat Hunter a Luca, oba se pohybují synchronizovaně a stejně rychle. Přidám na tempu, všechni už jsme za půlkou, když v tom mě předžene Tarin i když jen o pár vteřin. Naštvaně si odfrknu a zaberu ještě víc, vím že Huntera ani Lucu už nepředhoním, ale Tarina ještě můžu.
Chystám se udělat docela riskantní malý skok, ale než ho stihnu provést někdo mě chytí za kotník a pevně stiskne.
Podívám se pod sebe, majitel té ruky není nikdo jiný než Vice. Parchant jeden, a to ani neví, že jsem to byla já, kdo mu dal nakládačku.
Začnu ho kopat a on se mě snaží schodit dolů, kdyby se mu to povedlo, určitě bych na místě zemřela. A tak kopu a kopu náhle mi podjede jedna ruka a trochu klesnu, můj žaludek se převrátí, ale ukáže se, že je to přesně to, co jsem potřebovala. Když jsem se trochu spustila dolů, má podrážka našla cíl.
Poté se už jen ozvalo hnusné Křup a ruka mě pustila, ani jsem se neohlédla a pokračuju v lezení. Na jistotu vím, že jsem mu zlomila ten odporný nos. Podívám se vzhůru, Luca už sedí na římse a pomáhá bratrovi přes její okraj.
Zbytek soutěžících je hluboko pode mnou a někteří zůstali na místě už na začátku, jen pár metrů ve vzduchu.
Ale Tarin taky stojí, čeká. Co to sakra dělá? Proč neleze?
Vyšplhám se až k němu, "Čekal jsi až mě schodí? Chtěl jsi to osobně vidět?" rýpnu do něj a on se zachmuří, "Ne, jen by mi nepřišlo fér, že bych tě předběhl jen kvůli tomu. Zadek ti nakopu i bez jeho pomoci" a v tu chvíli začne lézt dál. Zase to udělal jako tehdy. Je neuvěřitelnej!
Okamžitě ho následuji, lezeme a on zase začne mít malý náskok, který už ale nedoženu. Zrovna teď je na římse vedle dvojčat a Hunter mi podává ruku, ráda jít příjmu a už jsem vedle něj, nenápadně se mi rukou otře o zadek. Ten šplh ho určitě rozpumpoval, myslím že mě dnes čeká příjemný večer. Mrknu na něj a na chviličku se zadívám ma Tarina, který s vítězným úsměvem schází schody dolů, když však spatří Hunterovu ruku nasadí lhostejnou masku.

Poté co si Luca vyzvedl svou výhru, jakési speciální boty na šplhání, jsme se všichni odebrali zpět na odpočinek na zítřejší zkoušku.
Byla docela sranda pozorovat ty, kteří se prostě zasekli uprostřed lezení, jak nemůžou dolů. Sice jsem škodolibá, ale vážně to byla sranda, nikdy jsem neřekla, že jsem hodný člověk.
Na pokoji jsem se omyla, najedla a zalezla si ke krbu s knihou. Chvíli předtím tu byla Rash a omlouvala se mi, že princi všechno řekla, ale že prostě musela. Poté co jsem jí ujistila, že to chápu a ona odtrhla zrak od těch krásných šatů, odešla. Vážně je to milé děvče.
Nevědomky při čtení v ruce svírám medailon, uvědomím si to až se zaklepáním na dveře.
"To jsem já " ozve se za dveřmi Hunterův hlas a já mu jdu otevřít, jsem jen v ručníku, ale to zrovna jemu vadit nebude.
Rychle ho čapnu na košili a vtáhnu dovnitř, zamknu dveře a zatáhnu závěsy.
"Měla by jsi přestat tohle nosit, dovádí mě to k šílenství" řekne a zatají dech, zatímco hladově hltá mé křivky.
Drze se na něj usměju, "Máš pravdu" řeknu a shodím ručník na zem, "Lepší?" dráždím ho.
"U bohyně Scarlet, co mi to děláš? " odpoví, ale začne si rozepínat oblečení, lehnu si na postel a vyzívavě roztáhnu nohy trochu od sebe.
To už je ale nade mnou a já cítím jeho horké pevné tělo všude okolo, rukou zabloudím k jeho údu. Jakmile ho chytnu zaúpí a přikloní se blíž, a tak ho dál laskám a nechám ho, aby se ústy věnoval mým ňadrům a jednou rukou do mě zajížděl prsty.
Po chvíli jeho horkost nasměřuji ke svému klínu a on přiráží, přiráží pořád ve správném tempu a na konci zrychlí, než se stihne udělat, vyndám ho ze sebe a nechám ho dokončit se na má prsa. Poté si oba lehneme vedle sebe a spokojeně oddychujeme, vytáhnu kapesník a otřu se, poté se na něj obrátím a vidím jak se spokojeně usmívá. "Jsem zatraceně rád, že jsem tě předtím vyrušil a zjistil, že jsi holka" řekne a mě je jasné, že myslí naše první setkání. Zakřením se na něj "Jo to já taky".
Jenže v koutku duše vím, že to není úplně ono. Sex a uspokojení je to perfektní, ale to NĚCO tomu chybí, to co jen tak s někým při tomhle necítím. Nesnáším lásku, chci jí, ale nenávidím jí.