From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

38. PLAMEN SVÍČKY

"Ale ne, takhle ne... Ruce musíš víc zpevnit, stejně tak i nohy... Jinak tě i malé strčení vyvede z rovnováhy" vysvětlím a znovu předvedu bojovou pozici.
Rash se mě snaží co nejvíc napodobit, je nezkušená a k tomu hrozně drobná. Jak nějaká víla.
"To už je trochu lepší" usměju se na ní a po obličeji se jí rozlije hrdý výraz. "Ale budeš potřebovat zpevnit celé tělo, učit se bojovat nestačí... Musíš vydržet dýl než oponent. Tvoje drobnost by se ti mohla hodit, pokud jí správně využiješ" a než se stihne vzpamatovat už jí držím v kravatě. Začne panikařit a plácat rukama okolo, a to jí přitom ani tolik nemačkám.
"Musíš se uklidnit, když zpanikaříš může tě to stát krk. Soustřeď se a dostaň se z toho ven, jak jsem tě učila" zesílím stisk a cítím jak se přestala třást, snaží se mi dupnout na nohu, ale nepovede se jí to. Zkusí to znovu a u toho vydá přidušený zvuk, má asi patnáct vteřin než omdlí.
Deset vteřin, devět, osm, sedm. Bum.
Narazí svým temenem do mého nosu, pustím jí a prsty přitisknu na nosní přepážku. Do očí se mi derou slzy, ale nezlomila mi ho.
"Moc dobře, tohle jsem tě ani nenaučila. To byla další lekce, improvizace a adaptace. Ne na každou věc se dá připravit cvičením" usměju se na ní a cítím jak mi z nosu vytekl čůrek krve.
Chvíli se tváří triumfálně, ale pak jako by v ní najednou něco přeplo a spustila "Moc se omlouvám Scarlet! Bolí to hodně?" přitiskne si ruku na ústa a zatváří se zděšeně.
"Jsem v pořádku, už jsem přežila horší věci" usměju se na ní a vytáhnu kapesník, abych si nos utřela.
"Proč se vlastně chceš tohle všechno učit? My tě kdykoliv ochráníme, nemusíš to dělat" začnu se jí vyptávat na to, co mi vrtalo hlavou od doby, co za mnou přišla prosit, jestli bych jí netrénovala.
Zarazí se, jako by nad něčím váhala nebo přemýšlela. Hodí si dlouhý hnědý cop na rameno a pohladí ho, asi jí to uklidňuje.
"Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Jen mě to zajímalo" ujistím jí a ona ještě chvíli svádí vnitřní zápas než vyhrkne, "Protože už se nikdy nechci cítit znovu bezmocná".
Překvapeně povytáhnu obočí, v paláci jí snad někdo napadl?
Zkříží ruce a pohladí si ramena, trochu rozklepaně se posadí na velký balvan a zadívá se na mě svýma očima barvy čokolády. Čeká až si přisednu, tak se k ní vydám a posadím se vedle ní. Nervózně poklepává nohou, dokud jí nechytnu za ruku, to jí trochu uklidní.
"To je v pořádku, jak říkám... Nemusíš mi nic vysvětlovat" věnuju jí vlídný úsměv a to jí asi dodalo trochu odvahy, protože začne mluvit.
"Víš... Když mi bylo jedenáct, tak nás s bratrem prodali do paláce dělat služebné. Vyrůstali jsme většinu života v sirotčinci, po tom co naši rodiče onemocněli morem. Nepřežili to a tak jsem zůstala jen já a můj starší bratr, Theo." odmlčí se a oči se jí začnou lesknout.
"U Bohyně... My ho nechali v paláci? Nevěděla jsem, že máš bratra" přikryju si překvapeně rukou ústa... Nechali jsme ho tam?
Rash ale zavrtí hlavou, "Měla jsem bratra. Před třemi roky, když už jsme sloužili v paláci ho obvinili z krádeže nějakých královniných šperků... Hned jsem věděla, že to byla nějaká hloupost! Theo by nikdy nic neukradl! Byl rád za šanci pracovat v paláci... Mít teplé jídlo a okno, které jde v zimě zavřít... Věděla jsem, že něco nehraje.
Než jsem stihla bratra bránit a hájit, královna ho odsoudila k hroznému výprasku a vypověděla ho z paláce... Pokud to tedy přežije... Proto už nikdy nechci být bezmocná, když mě mí blízcí potřebují" nadechne se a to už jí po tvářích stékají slzy jedna za druhou, přitáhnu jí k sobě a obejmu.
"Příšerně ho zbili... Nebyla snad jediná kost, kterou by neměl alespoň nalomenou... Ale já ho ukryla v lese, v malé staré chajdě a starala jsem se o něj, jak nejlíp jsem dovedla. Z bolesti a vyčerpání nespal celé dny... Ale pak jedno odpoledne, se mu udělalo trochu líp... Alespoň tolik, aby mi řekl co se stalo... Zanedlouho po tom jsem ho, ale v chatě našla mrtvého... Zemřel ve spánku, podlehl svým zraněním" na chvíli přestane vyprávět, pláče, ale jako by sbírala odvahu na to co přijde dál. Moje srdce bolí z jejich slov, jako bych to prožila s ní.
Roztřeseně se nadechne a pokračuje, "On byl sluha přímo královny Kary... Uklízel její komnatu, donášel její dopisy a podobné věci... Ten den co se to stalo, přišel královně nějaký extrémně důležitý dopis od krále, který byl někde daleko mimo palác. A tak Theo bez váhání běžel královně vzkaz předat, zaklepal a vešel do její komnaty, zrovna ve chvíli kdy tam smilnila s milencem v posteli...", říkám si že to není nic tak drastického, hodně často si lidé z vyšší společnosti najdou milence, jenže to zřejmě není všechno. Rash se oklepe, jako by se jí udělalo nevolno "Ten milenec byl Logan! Ona spala se svým vlastním synem!" vyhrkne nakonec a mě spadne čelist.
Cítím jak se mě zmocní neskutečný odpor, rozlévá se mi po těle jako vylitá barva.
U Bohyně... To je... Nemám na to slova, kterými bych popsala co to zjištění ve mě vyvolalo. Je to směs neskutečného odporu a nevolnosti a spousty dalších věcí.
Chvíli mi trvá než se z toho šoku vzpamatuju, ale nakonec promluvím a mám co dělat, aby se mi žaludek neotočil naruby.
"Tvého bratra je mi moc líto Rash" přitisknu jí k sobě ještě těsněji a nechám jí plakat.
Když se po pár minutách trochu uklidní konečně se mi zase podívá do očí, "Měli by jsme to říct ostatním... Alespoň Dante by to měl vědět" zašeptá. Přikývnu, "Asi by to měl vědět, ale dáme mu trochu času" zvednu se a pomůžu jí na nohy.
Je to sotva pár dní co se Dante dal konečně trochu dohromady,nebudu mu to teď ještě víc ztěžovat.