From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

20. KRÁLOVNA

Musím říct, že na krizi osobnosti jsem ještě dost mladá. Snažila jsem se se zabavit, abych nemyslela na to, že nevím kdo doopravdy jsem. Četla jsem a četla, jednu knihu o historii města za druhou. Naprosto k ničemu.
Ležím na posteli a zírám do stropu, už dva dny jsem úplně mimo. Zvednu se a přesunu se do horké koupele, Seber se už konečně! nadávám sama sobě v duchu.
-Nezáleží na tom kdo jsi byla,ale kdo jsi teď. Jsi Scarlet, moje přítelkyně, jsi chytrá, bystrá a hezká. No a co, že nevíš kdo jsi? Spousta lidí neví kdo byli jejich rodiče ani odkud pochází a taky žijou- promlouvá mi do duše Nix, zatímco se pomalu sesouvám do vody.
"Máš pravdu" řeknu a můj hlas po dvou dnech nemluvení zní hrozně, nezní jako já.
-Samozřejmě že mám - zahouká znovu a zaptřepe křídly, uchechtnu se, "Musím na to přestat myslet. Zítra je další zkouška a co hůř... Dneska mám oběd s princem" ponořím se pod vodu celá a na chvíli mě obklopí krásné ticho a šero.
Po chvíli se dostanu opět na hladinu a pořádně se vydrhnu. - Zase ti poslal další šaty. Vypadá to, jako by si tě chtěl koupit - mluví na mě Nix z pokoje a zobáken zkoumá obsah balíčku, který přišel dnes ráno.
Osuším se a vylezu za ním, "Nebuď směšný, proč by si mě chtěl koupit?" hodím po něm tázavý pohled, do rukou vezmu zmíněné šaty.
Opět jsou nádherné, jak jinak. Tentokrát nejsou tyrkysové, ale světle modré, jednolátkové s úzkými ramínky a kulatým výstřihem. Jediná tyrkysová barva je na vyšívaných ornamentech na spodku sukně, společně s růžovou se prolínají do vzorků květin a slunce.
-Proč asi. Třeba se mu líbíš, třeba sis tebou jen hraje - zahouká Nix a odthrne mě od dotýkání se té sametové látky.
"Víš přece že mu nadbíhám jenom proto, abych našla vstup do těch tunelů, když nikde jinde očividně není " zamračím se na něj a přejdu ke krbu, kde jsem si nechala hořet oheň, abych si mohla vysušit vlasy.
-Ale samozřejmě. A není to proto, že je to hezký mladý princ? - neodpustí si rýpnutí a s houknutím vyletí z okna. Spolknu nehezkou odpověď, kterou jsem mu chtěla říct. "Musím najít ten vstup do tunelů, toť vše" zamumlám si pro sebe a sesunu se ke krbu.

"Vypadáš krásně" usměje se na mě zářivě princ Logan a jeho modré oči zasvítí, když se na mě podívá.
"Děkuju" usměju se plaše a sednu si ke stolu, který je připraven u vchodu do toho samého skleníku kde jsem se předtím přiotrávila.
"Byla by z tebe dokonalá šlechtična" usměje se ještě víc a sám mi nalije víno do připravené sklenice.
"To si nemyslím, nejsem zvyklá na život plný striktních pravidel" odpovím mu a přiťukneme si sklenkami, i když musím uznat, že mi to dnes opravdu sluší. Šaty krásně podtrhují barvu mých vlasů i tvar mé postavy, vlasy jsem si nechala volně a udělala si pouze falešný cop.
Musím říct, že princ je vcelku upovovídaný člověk,ale také veselý a plný života. Ukázalo se, že se opravdu zajímá o situaci ve městě a o lidi v celé říši. Za celou dobu oběda a další dvě hodiny poté pořád o něčem diskutujeme, zatímco po mě hází šarmantní úsměvy a lichotky. A tak jsem se konečně odhodlala trochu na tenčí led. Zrovna se procházíme po skleníku, když jsem téma nasměřovala na legendy a tajemství. Už nějakou chvíli o tom mluvíme a tak se odhodlám jít konečně na věc.
"Víš Logane... Slyšela jsem, že prý pod městem jsou tajné tunely. Je to pravda? " zeptám se ho se zaujatým tónem, jakožto někdo kdo má rád záhady.
Tajemně se usměje "Ano je to pravda. Jsou opravdu staré a plné pavučin a prachu " podívá se na mě s lehkým úsměvem.
Zatvářím se překvapeně, "Ty jsi tam snad byl? Tomu nevěřím" zastavím se na místě a on také.
"Byl jsem tam jen párkrát. Vchod je přímo v paláci a skoro nikdo o něm neví. Dříve sloužil jako úniková cesta" stále se na něj překvapeně dívám a zavrtím hlavou, "Ne tomu nevěřím. Jenom vtipkuješ že?".
Úsměv se mu rozšíří, "Kdepak říkám pravdu. Když budeš nadále okouzlující společností, tak bych tě tam mohl třeba někdy vzít", úsměv mu oplatím "Vážně?" řeknu potichu a on se trochu přiblíží.
V ruce drží krásnou bílou květinu, kterou mi pomalu zastrčí za ucho. Je blízko, hodně blízko. Cítím jeho horký dech jak mě hřeje na čele a pak se to stane. Sehnul se a políbil mě. Jen jednou, pomalu. Polibek mu opětuji a když se odtáhne tak se usmívá od ucha k uchu.
"Vážně" odpoví na mou otázku a odtáhne se.
"Bohužel už musím jít Scarlet, povinnost volá. Ale moc jsem si to dneska užil" řekne z ničeho nic a já se proberu ze šoku, který mě na chvíli paralizoval.
"Oh, já si to užila taky" začervenám se, tentokrát doopravdy a jemu zazáří oči, když si toho všimne.
"Doufám, že budu mít brzy volno, abychom se mohli opět sejít. Sbohem Scarlet " lehce se ukloní a políbí mi ruku na rozloučenou "Sbohem" odpovím mu než odejde a zmizí za rohem.
Vím, že přesně tohle jsem chtěla, mít jeho důvěru. Ale nečekala jsem, že se mu zalíbím až tak. A rozhodně jsem nečekala, že mi ten polibek vůbec nebude vadit. Dám se do pohybu a vyjdu pomalu ze skleníku, vracím se po cestičce k paláci, když uslyším křik. Ne vystrašený, ale rozlobený ženský křik. Potichu dojdu k místu odkud přichází, schovám se za stromem a pozoruji co se to děje.
Královna Kara křičí na nějakého sluhu, úplně běsní, moc nechápu o co jde a tak se přikradu trochu blíž.
"Ty neschopnej idiote! Jak jsi mu mohl zapomenout dát dávku?! Vždyť mu jí dáváš každý den!" křičí dál královna a je celá rudá vzteky, ten sluha asi zapomněl udělat něco hodně důležitého. Zmíněný sluha, je muž o hlavu větší než Kara, ale krčí se před ní strachy. Snaží se vykoktat nějakou odpověď, ale královna ho udeří až plesknutí slyším i já. Sluha se chytí ta tvář na které zůstal otisk dlaně naší milované panovnice. Vlna odporu ke královně roste s každým jejím slovem i nádechem. Jak může někdo takový mít syna, jako je Logan? Taková hrozná osoba...
"Kvůli tobě byl půl dne při vědomí! Víš co to je za průšvih? Mohl někomu něco říct! Dokud nedostane zítra další dávku tak musí být pod zámkem! Rozumíš? " udeří sluhu znovu a tomu se v očích zalesknou slzy, přikývne že rozumí.
"Postarám se o to, aby si nikdo nevšiml jeho nepřítomnosti. A ty se postaráš o to, aby se k Dantemu do zítřejšího rána nikdo ani nepřiblížil, jasné?" sluha na ní jen bezmocně hledí, neschopný odpovědi, celý se klepe strachy. Královna ho chytí za vlasy a stáhne ho na kolena "Je to jasné?" zeptá se jedovatě a sluha začne přikyvovat.
"Skvělé" zašvitoří náhle královna úplně jiným tónem, uhladí si pomačkanou sukni a upraví pár pramínků vlasů, které vyklouzly, když toho nebožáka praštila.
Královna odejde a sluha ještě chvíli klečí, než se zvedne, utře si slzy a s rukou přitisklou k tváři pomalu odejde také.
Ona drží svého syna pod zámkem? Korunní prince? Ale proč? Co mu měl ten sluha dát, že teď prince nechtějí pustit mezi lidi?
Hádám, že je jen jeden způsob jak to zjistit. Dnes večer se musím dostat za princem Dantem, tak aby mě nikdo neviděl a nikdo se to nedozvěděl.

"Absolutně ne" opírá se o zeď Tarin který mě načapal jak se po večeři oblékám a sbírám si potřebné věci. "Co tím myslíš absolutně ne? Něco tady smrdí Tarine a to hodně. Musím zjistit o co jde" odpovím mu nakvašeně a strčím si rukavice do kapsy.
"Zjistila jsi, že tady ten vchod je. Že tě k němu snad zavede. To je to hlavní. Co je nám do záležitostí tohohle prohnileho království? " odfrkne si a vezme do rukou mou kápi, kterou si dnes nevezmu. Zbytečně by mě zdržovala, pokud budu muset šplhat nebo rychle utíkat.
"Co je nám do něj? Žijí tu tisíce lidí, kteří umírají kvůli moru! A vsadím se, že to je královna kdo ten lék schovává, co když to je to co Dantemu sluha každý den dává? Ten lék! Musím to zjistit, už pro dobro lidí tam venku " Tarin překvapeně zamrká, "Tobě na nich vážně záleží" vyřkne to čeho jsem se obávala. Nechtěla jsem si to přiznat.
"Ano záleží. Věř tomu nebo ne, ale během úkolů jsem si neudělala jen nepřátele. Tam venku jsou lidé o které bych nerada přišla-" zarazím se, lidi jako ty jsem chtěla říct. "Jenom kvůli nemoci na kterou mají lék" dořeknu po chvíli ticha poraženecky a Tarin na mě chvíli zamyšleně hledí a poté mi ustoupí z cesty.
Už jsem jednou nohou na zábradlí terasy, když se zeptá "Víš, že bez paklíče se nikam nedostaneš?" strčí ruku do kapsy a je překvapený, že v ní nic není.
Natáhnu ruku a zachrastím sadou paklíčů, "Myslíš tyhle?" zahlédnu jak se usmál než jsem přeskočila zábradlí do tmy.

---------¿¿¿-------

Už dávno jsem měl vědět, že tu svojí tvrdost jenom předstírá. Překvapilo mě, když řekla, že jí na lidech v téhle říši záleží a myslím, že do nich zahrnula i mě. Prohrábnu si vlasy a zavřu dveře do jejího pokoje, který celý voní jako ona. Luční kvítí a cosi nespoutaného, jako dobrodružství na moři. Otočím se a na zábradlí kde před chvílí zmizela do temnoty sedí sněžná sova. "Ahoj Nix" pozdravím ho a on zahouká, předpokládám že mě taky zdraví.
"Šla se vloupat do princova pokoje, dej na ní pozor" řeknu mu a opatrně ho pohladím ho po hlavě, tohle je poprvé co mě nechal. Vždycky předtím mě klofnul, většinou jsem si to zasloužil za to jak jsem se k ní choval.
Zahouká, nejspíš souhlasí, vzlétne a je rychle pryč, jako předtím ona.

--------¿¿¿--------