From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

32. OZNAČENÁ

Do plesu zbývají dva dny.
Sotva jsem měla čas odpočívat, protože náš plán zahrnoval spoustu plánů, zjišťování a shánění. Tak tak, že jsem měla čas si najít chvilku jen pro mě a pro Tarina.
Zadívám se do místnosti oknem a čekám, kdy zhasne světlo. Vítr se do mě opře a já se zachvěju, není až tak chladno, ale jsem utahaná a nervózní. Sedím tu už dobrou hodinu a nohy mám celé ztuhlé, měsíční světlo překryje malý stín a já k němu zvednu oči. To mě jen Nix kontroluje.
Mávnu na něj, že jsem v pořádku a může letět pryč. Zahouká a během chvilky se ztratí ve tmě.
Konečně světlo v místnosti za oknem zhasne a zůstane svítit jen stolní lampa, zanedlouho poté slyším jak se otevírají a zavírají dveře.
Ladným skokem jsem na parapetu okna a zanedlouho už stojím přímo v místnosti. Je celá laděná do tmavých barev, včetně obrovské ebenové postele i pracovního stolu.
Pokud jsou informace od Nix pravdivé, mám asi dvacet minut času a tak neváhám a pustím se do hledání. Prohrabávám se papíry na stolku, všechny jsou však jen dokumenty týkající se chodu paláce.
Přejdu tedy k zásuvkám, opět samé nedůležité papíry a poznámky, chystám se otevřít poslední spodní šuplík, když mě v ruce nepříjemně zabrní, hned co se jí dotknu.
Překvapeně si ruku promnu a znovu se dřevěné zásuvky dotknu jestli se mi to jen nezdálo. Kdepak, nezdálo, je chráněná kouzlem.
Dospěju k názoru, že za pokus nic nedám a z kapsy vylovím šperhák. Opravdu nemám čas hledat klíč a maximálně se do šuplíku prostě nedostanu.
Začnu odemykat zámek a překvapivě po chvíli uslyším uspokojivé cvak. Vtom mi rukou projede ostrá bolest až klopýtnu vzad a překvapeně na ní vytřeštím oči. Kurva! Sakra! Zadusím v sobě nadávky.
Dlaň mi totiž pokrývá mrazivá jinovatka, která se ve spirálách vryla do mé kůže. Ruka je jako v jednom ohni, jako když se jí snažíte udržet ve zmrzlé vodě.
Ochromeně sleduju jak se mrazivé spirály vinou po mých prstech až po zápěstí a stále výš, dokud se nevzpamatuju a jediné co mě napadne, je chytit do ruky rozžhavenou lampu na stole. Jakmile se ruka dotkne skla zvedne se z ní pára a nehezky to zasyčí, jako když zalijete led horkou vodou.
Rychle ruku odtáhnu a cítím jak bolest ustupuje a námraza je pryč, ne tedy docela... Spirály se mi vryly hluboko do kůže a zanechaly stopy stejně viditelné jako jizvy.
Nevěřícně na dlaň zírám, to bylo opravdové kouzlo... "A já ho zrušila, tím že jsem popadla rozžhavenou lampu" odfrknu si a chci se zasmát, ale musím být potichu.
Raději si nechci domýšlet co by mi to kouzlo mohlo udělat, kdybych to nezastavila včas.
Zbývá mi posledních pár minut a tak nakouknu do té prokleté zásuvky, která mě málem stála ruku, nebo hůř.
Až na dva předměty je prázdná, na dřevěném dně leží stará zohýbaná mapa a ještě starší kožená kniha. Popadnu jí a otevřu, abych stihla něco přečíst, ale záhy mě polije studený pot. To ta kniha ve mě probouzí pocit znechucení, není to tolik knihou samotnou jako přebalem, ta kůže...
U bohyně ať se mýlím.
Snažím se na to nemyslet a otevřu jí, z poloviny je psaná rukou v obecném jazyce a doplňují jí poznámky a symboly, kterým nerozumím. Nikdy jsem takové značky neviděla.
Musím se rozhodnout. Na chodbě slyším vzdálené kroky, které mé rozhodování značně urychlí a mapa i s hrůzným zápisníkem se během mrknutí oka ocitly v mé kapse.
Sotva zaklapnu okenici a seskočím na stříšku když se v místnosti rozžehne světlo.

"Máš něco?" zvedne se hbitě Tarin z mé postele kde netrpělivě očekával můj návrat. Původně mě nechtěl pustit a chtěl jít místo mě, ale vymluvila jsem mu to.
"Samozřejmě že mám, jsem snad nějaký amatér?" odfrknu si s lehkým úsměvem a položím obsah kapsy na stůl.
"Co je to?" promluví znepokojeným tónem Tarin, chci mu odvětit, že to také ještě přesně nevím, ale on se však nedívá na mou kořist, nýbrž na mou ruku.
"Jo tohle... To nic není, bylo to jen nějaké ochranné kouzlo" zastrčím rychle dlaň do kapsy, ale on jí uchopí a podrží jí na světle.
Jemně přejíždí bříškem palce po liniích, které teď zohavují mou kůži. Vlastně nejsou tak hrozné, naopak, jsou vlastně docela hezké.
"Bolí to?" zaptá se a upře na mě své modré oči ve kterých se odráží starost, usměju se "Ne".
"Co když tě to kouzlo nějak označilo schválně? Aby tě pak mohli najít" pustí mou dlaň a já se na ní zadívám, to mě popravdě vůbec nenapadlo.
"Na ples si vezmu rukavice" ujistím ho a tímto považuji toto téma za uzavřené.
Obrátíme svou pozornost na můj lup a posadíme se ke stolu.
"Ta vazba vypadá jako... " začne Tarin, ale já ho přeruším "Já vím, neříkej to prosím", souhlasně přikývne a raději tedy sáhne po staré mapě.
"Hmm" zamručí a začne papír, který sotva drží pohromadě zkoumat zblízka.
"Copak?" zeptám se ho a nakouknu mu přes svalnatá ramena, "Je to mapa Ember, ale o téhle zemi jsem nikdy neslyšel" přejede prstem po celé východní části mapy našeho světadílu.
"Creon?" přečtu název území a povytáhnu obočí, nic mi to neříká. "Taky tady chybí hlavní města, podívej. Tady by měla být Carnaca, ale je tu psané Onix" trochu do něj strčím, abych měla lepší výhled na mapu. Na mapě je určitě Ember, ale není to ta země kterou známe.
"Podívej se, ani Varent tu není, místo něj je tam jen pustina" tahle mapa musí být stará, opravdu hodně stará. "Ruiny Demos tu ale jsou, tedy, tady to ještě ruiny nejsou" poklepe Tarin prstem na nejzápadnější část mé domoviny, kde na výčnělku země do moře je opravdu zakreslený hrad Demos.
"Jak stará je tahle mapa?" zeptám se nahlas, ale je to spíš řečnická otázka.
"To nevím Scar, ale odhadoval bych to tak na tisíc let, plus mínus." odpoví mi stejně Tarin a v očích mu zajiskří vzrušením. Našli jsme něco vzácného, dost možná by to mohlo přepsat dějiny naší země jak je známe. Ještě chvíli starou mapu zkoumáme, ale vyvolává to v nás spíš více otázek než odpovědí.
Konečně se odhodláme otevřít tu hnusnou knihu a pustíme se do čtení.

"Tomu se mi nechce ani věřit... Jste si jistí? Nepochopili jste to prostě jen trochu špatně?" hledí na mě nevěřícně Hunter, zatímco Luca stojí za ním a nehezky se mračí.
"Snažili jsme se to vidět z různých úhlů... Ale je to tak" svěsím ramena a unaveně si promnu oči. Ta kniha byl vlastně spíše deník, psaný uhedným písmem, které odhalilo největší hříchy tohohle království.
"Takže za vším zlým co se tu kdy odehrálo stála královna? Král Dast byl tolik let její loutkou a to samé teď dělá Dantemu? To přece není možný, je to jen obyčejná ženská... Teda promiň Scar, ale chápeš jak to myslím" Lucovo lehkou urážku přejdu kývnutím, má pravdu, vypadá jako obyčejná ženská, ale něco mi na ní vždycky nesedělo.
"Byla to královna, která krále donutila napadnout mojí domovinu a vyvraždit všechny obyvatele. Stejně tak se chystá zaútočit na Varent... Bohužel nepíše co hledá, jen se o tom zmiňuje jako o Zdroji" radši se posadím, těch zjištění je na mě trochu moc.
"No, tak teď už alespoň víme, že naše rozhodnutí je správné" položí mi Tarin svou hřejivou dlaň na rameno. Hunter a Luca přikývnou jako jeden muž.
Náhle se na okénko ozve zaťukání a já přísahám, že se o mě v tu chvíli pokoušel infakt.
"Nix! U bohyně ty jsi mě vyděsil!" vyštěknu na něj a otevřu mu, aby se k nám mohl připojit.
"Ahoj Nix" ozve se sborově od všech přítomných mužů a Nix jim spokojeně odpoví.
-Vyvolali jste pěkný poprask- zahouká na nás, nebo spíš na mě protože mu jako jediná rozumím. - Měla jsi vidět královnu jak běsnila, když zjistila, že u ní někdo kradl- spokojeně se ušklíbnu, tenhle deník by mohl způsobit rozpad celé Cernacy, nedivím se že zuří.
- Málem zabila oba strážce, kteří hlídali před její komnatou- nejspíš si všiml jak jsem zbledla, proto dodal
- Neboj Scar, říkám málem. Oba ten pád ze schodů přežili- oddechnu si a všechno přetlumočím klukům.
Všem se na tváři objevil nehezký ušklebek, když si představili naštvanou královnu.
"No dobře, měli by jsme si jít odpočinout než to vypukne" prohodí nakonec Tarin a všichni souhlasí, musíme si sbalit všechny věci a připravit pár posledních věcí.
Rozloučíme se s dvojčaty a počkáme než opustí domek se zelenými dveřmi. Nechceme být zbytečně podezřelí, kdyby nás viděli všechny pohromadě. Za bratry vyletí vstříc obloze i Nix.
"Měli bychom si to projít ještě jednou" zamumlám směrem k Tarinovi.
"Ten plán jsme prošli už snad tisíckrát Scar" usměje se na mě křivě a přitáhne si mě blíž. Položím mu označenou dlán na hruď a i přes košili, cítím jak se mu zrychlil srdeční tep.
"Víš že jsem ráda důkladná, může se toho hodně pokazit" pohladím ho druhou rukou po tváři a on se k ní přikloní jako kočka.
"Musíš věřit, že to vyjde" zašeptá a vpije se do mě oceánovýma očima, vidím jak se v nich vlny vzdouvají s tím jak jeho tep zrychluje.
"Nelíbí se mi, že se musím rozdělit... Že ty máš odvést špinavou práci" přiznám mu konečně to co mám celou dobu na srdci.
"Žádná práce není špinavá pokud mě o ní žádáš ty" sehne se a políbí mě, cítím jak se mi tělem rozlévá horko. Ale ani když se líbáme nemůžu přestat myslet na to, že se během plánu máme rozdělit. Vůbec se mi to nelíbí, ale jinak to bohužel vymyslet nešlo.
A tak si ho jen přitáhnu blíž a vnímám jeho sladké polibky a horké dlaně, nechám se alespoň na chvilku ukolébat pocitem lásky než vypukne peklo na zemi.