From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

44. POLOVINA CESTY

Jsme skoro u vrcholu hory, co chvíli se spustí sněhová závěj, že nevidíme na krok. Je to tu jak v bílém mraku, všechno svítivé a načechrané. Jeden špatný krok a zřítíte se do prázdnoty.
"Nikdy jsem nezažil takovou zimu" zadrkotá zuby Dante a vydechne na své ruce v rukavicích, aby si je zahřál.
"Jen tudy procházíme, buď rád, že tu nemusíš trávit měsíc" odpovím mu upřímně, tuhle část hory musíme přejít co nejrychleji, ale také co nejopateněji.
Je tu tolik děr, které jsou překryté sněhem, nikdo si jich ani všimne... Dokud v jedné není, a to už je moc pozdě.
Naštěstí Bratrstvo před lety postavilo vysoké milníky, aby se tu všichni naši dokázali orientovat i v takových podmínkách. Pokud nevíte, který milník ukazuje správnou bezpečnou cestu, je velká pravděpodobnost, že už vás nikdo nikdy neuvidí.
Jenže každý rok se tu otevírají nové pukliny, skoro jako by samy hory rezpínaly kamenné plíce.
"Už skoro necítím ruce" zaběduje za námi Rash a promne si je, aby se zahřála.
Je dobrých patnáct, možná dvacet stupňů pod nulou. Musíme jít v noci kdy nejvíc mrzne, aby nás kdokoliv nemohl ani zahlédnout.
Sundám si huňaté rukavice a podám je Rash, "Stejně je nepotřebuju, mám je jen aby se mi lépe lezlo po strmém svahu".
Chvíli váhá, ale nakonec se vděčně usměje a nasadí si je na své rukavice, které jsou o něco menší.
Noc je jasná a tak je cesta dobře vidět, ale přesto nemáme tolik světla kolik bychom potřebovali. Na obloze září jen srpek měsíce a samozřejmě hvězdy, když se zrovna nestrhne náhlá vánice.
"Jak dlouho, nebo spíše jak daleko, ještě budeme muset chodit v noci? Jsme na cestě už přes týden a to jsme teprve v půlce" zeptá se Hunter, ale skrz ústa překrytá šálou mu je sotva rozumět.
"Ještě alespoň dvě noci projdeme, pak už budeme mimo největší nebezpečí a můžeme zase chodit přes den" ubezpečím ho, sice můžou být silní jak chtějí... Ale na ledové podmínky nejsou zvyklé ani tyhle dvě hory svalů.
Uslyším zahoukání a na rameno se mi snese Nix, - Všude je klid, i Doupě už je pohroužené do spánku, ale samozřejmě mají na hradbách hlídky, takže žádný otevřený oheň- ohlásí mi výsledek svého pozorování a já přikývku, sníh je tu hluboký a prašný, už ho mám pomalu nad kolena. Postupujeme pomalu.
Přála bych si mít křídla jako Nix... Prostě vzlétnout a nechat se unášet větrem do dalekých krajů.
"A co Reón?" zeptám se ho a na chvíli se zastavím, abych popadla dech. Těch pár dní co jsem byla mimo, mi moc nesvědčilo, určitě jsem zhubla a trochu zeslábla. Zrovna teď by se mi nějaký ten tuk navíc hodil, abych nemusela jet jenom ze svých energetických zásob.
Přála bych si být hezky oplácaná jako Rash, přesně na správných místech, jako malý cherubínek. Ale ne, já vždycky byla hubená, nikdy jsem nedokázala přibrat ať jsem cvičila a jedla sebevíc. Špatně se mi nabíraly svaly, velmi pomalu a za cenu velké dřiny.
A teď jsem za pár dní shodila i těch pár kilo svalů, které jsem měla navíc, bude těžké je zase nabrat zpět.
-Reón hlídá támhle na vrcholu, asi stopuje tu vlčí smečku, aby jsme se jí vyhli- vytrhne mě z přemýšlení o váze Nix, podívám se cestu před námi, čeká nás strmý výstup na který se vůbec netěším.
"Už jsem ti říkala, že vlci nám starosti dělat nemusí. Žádná zvířata nám starost dělat nemusí, pokud jsou dost rozumná, aby se s nima dalo mluvit" odpovím mu a znovu se dám do pomalé chůze, ale ostatní za tu chvíli stejně nestihli dojít moc daleko.
-Já vím, ale Reón jim očividně moc nevěří- zahouká a křídlem mi pošimrá nos, usměju se.
A v tu chvíli se ocitnu v hlavě Nix, jen na kratičký okamžik. Sedím si na rameni a dívám se na utahanou dívku, oči má podlité černými kruhy a tváře má propadlé. Oči trochu prázdné, jako by z nich něco vyprchalo a jen tak se to nevrátí.
Zavrávorám, když se má mysl opět vrátí do mého těla.
Kleknu si do ledové závěje a jen tak tak se stihnu zarazit rukama, ale stejně se mi ostré drápy mého sovího společníka zaryjí do ramene.
"Scar! Jsi v pořádku?" zavolá ustaraně Tarin a začne se co nejrychleji brodit sněhem zpátky ke mě.
Nix se mezitím snese na bílý povrch přede mě, - Co se stalo? Je ti špatně?- zahouká a zavíří křídly, zadívá se na mé rameno. Ještě pořád se opírám o sníh, když jednu ruku zvednu k bolavému rameni, skrz bundu mi prosakuje trochu krve.
-Moc se omlouvám Scarlet, lekl jsem se, když jsi začala padat- začne se hned omlouvat Nix, ale já nad tím mávnu rukou. "To nic není, jsem v pořádku" odpovím mu a pomalu se začnu zvedat, ale to už je u mě Tarin a pomáhá mi na nohy.
"Jen se mi zatočila hlava a upadla jsem" usměju se na něj, ale pořád se cítím trochu malátně.
"Teče ti krev" řekne a pořád mě drží, kdybych měla snad potřebu znovu upadnout.
"Nic mi není" ujistím ho a pomalu se vydám zase na cestu, následuje mě a Nix se vznese do vzduchu hned poté.
-Promiň- omluvá se znovu, když nad naší krouží, ale já se jen usměju "Nic to není Nix, jen škrábnutí". Ještě jednou houkne omluvu než zmizí v noci nad námi.
"Na, napij se" přikáže mi Tarin a podá mi svou vodu, nehádám se s ním a udělám co říká.
"Vážně jsem v pořádku" ujistím ho ještě jednou, ale nezdá se moc přesvědčeně, "Kdyby jsi byla v pořádku, tak se ti nezatočí hlava" zamračí se. "Můžu jít i sama, zvládnu to" zopakuje znovu a trochu zakoulím očima, ale Tarin si toho všimnul a tvář se mu stáhla vztekem ještě víc.
Vytrhne mi vak s vodou z rukou a ucedí, "Fajn, ty přece všechno zvládneš sama" ucedí sarkasticky a přidá do kroku, takže mě nechá za sebou.
Chvíli na něj jen překvapeně hledím a pak taky přidám do kroku. Co to mělo zase znamenat? Opravdu mě teď bude poučovat o tom, že všechno dělám sama? Vždycky jsem to tak dělala, ví to moc dobře.
Podrážděně vydechnou, na tohle nemám náladu.