From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

29. KOUŘ

Včerejší večer rozhodně přišel vhod. Nebudu popírat, že to nejspíš byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.
Oba jsme se spolu vrátili oklikou okolo lesa a do mého pokoje jsme vlezli přes terasu. Když jsem dopadla do měkké postele, pořád jsem cítila euforii i alkohol v mých žilách. Tarin se žuchnutím zalehl vedle mě s úsměvem na rtech a poté jsme jen leželi objímali se a líbali, dokud se neodtáhl aby jsme nezašli dál, k tomu bodu odkud už není návratu.
Ještě jsem se k němu přitulila a pak už si jen pamatuji jak mě vzbudilo slabého hekání a šramot na podlaze.
"Čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát" supí tiše Tarin, posadím se a rozespale zívnu. Tarin je na podlaze a zrovna dělá kliky, pot se mu perlí na zádových svalech až se od nich odráží světlo z okna.
"To si nemůžeš dát pauzu od cvičení, ani když jsi celý večer pil? " popíchnu ho a hltám očima každý sval na který jen dohlédnu.
"Samozřejmě, že můžu, ale..." dokončí poslední klik a sedne si, oči má trochu zarudlé od nedostatku spánku, ale díky tomu modř jeho očí ještě více vyniká.
"Ale?" zavrním a lehnu si na břicho, přičemž si jsem velmi vědoma výstřihu, který můj noční úbor má. Jeho pohled sklouzne k mým prsů a trochu se zaškaredí "Přesně proto Scar. Chceš mě snad zabít?" rozhodí rukou směrem k mému výstřihu a já se ušklíbnu.
"Je docela náročný vedle tebe být, vidět tě takhle a nemyslet na všechny ty věci, které bych s tebou teď nejradši dělal" prohráble si rukou vlasy a zakloní hlavu, biceps se mu napne až mě zašimrá v žaludku. Stejně tak jeho břišní svaly... U Bohyně, je jak vytesaný z kamene. Dokonalá socha až na pár jizev.
"Haló? Přestaň mě okukovat a radši mi pojď pomoct" s úšklebkem mě vyruší z myšlenek, které se začínaly ubírat stále níž po jeho břišních svalech.
"S čím chceš pomoct?" zeptám se ho a pomalu slezu z postele, sleduje každý můj pohyb pod tenkou látkou. "Jenom mi drž nohy. Ty sice cvičit nechceš, ale mě to pomáhá nebýt tak... V náladě" ošije se a lehne si, skrčí nohy a nechá mě je zatížit.
Nix létá nad palácem a snaží se najít nejlepší cestu. Jakoukoliv, kamkoliv. Alespoň se s tím nemusím babrat já.
"Zazpíváš mi něco?" vyhrkne najednou Tarin, když dělá pátou sklapovačku, trochu mě tím zaskočil.
"No, klidně. Co by jsi chtěl slyšet? " usměju se na něj a on se trochu zardí, "Tu ze Sonemu. Chci vědět jak taková píseň zní".
Trochu se zarazím, ale pak začnu broukat melodii, kterou tak dobře znám a poté přidám i slova, která mi Arno později doplnil.
Ta melodie mi teď nechává trochu hořkou chuť v ústech, skoro jako bych cítila ten kouř a ten popel.

Náhle před sebou vidím ohnivou hradbu, všechno hoří. Stromy se mění v popel rychleji než by mělo být možné. Kamenné zdi se rozpouštějí jako by byly z vosku. Vidím pod sebou město a slyším to. Cítím to.
Cítím puch spáneného masa a vidím lidské pochodně na ulicích, které se během okamžiku v bolestné agonii změnili v popel. Slyším ten křik, jak jsem ho jen mohla zapomenout? Jak jsem jen mohla zapomenout ten černý oheň, který během pár minut všechno zničil? Jak jsem mohla zapomenout ten smrad a strach, který mě ochromil? Jak jsem mohla zapomenout ty plameny, které mě uvěznili na balkoně?
Někdo křičel mé jméno. Jiné jméno, ale vím že volají mě. Byla jsem tam a zapomněla to, zapomněla jsem na tu hrůzu, na rodinu i na všechny ty lidi. Nezbyl nikdo kdo by mě znal a kdo by znal je. Tisíce životů se proměnilo v prach.

"Scarlet!? " třese se mnou Tarin a já jsem zase zpět v paláci, v jeho náruči. V bezpečí.
Cítím jak mi po tváři stékají slzy, ale nevzpomínám si kdy jsem začala plakat, ani kdy mě Tarin povalil na zem.
" U Bohyně Scar, vyděsila jsi mě. Co se stalo? Najednou jsi úplně ztuhla" vyhrkne Tarin, jehož tvář je stažená strachem, nikdy jsem ho neviděla se takhle tvářit.
"Já tam byla Tarine. Vzpomněla jsem si" přirisknu se k němu ještě víc a nechám se držet v náručí, když se další slzy vyřinou ven a vzlyky mnou začnou cloumat.
"Na co sis vzpomněla?" začne mě hladit po zádech a trochu mě odtáhne, abych se mu podívala do očí.
"Byla jsem tam... Byla jsem v Sonemu, když ho napadli. Všechno hořelo, nikdy jsem neviděla černý oheň, všechno zničil. Zdi, stromy, lidi... Ten křik... Já je slyšela, dívala jsem se jak město hoří i s lidmi co v něm žili" chytím ho křečovitě za ruku "Jak to že žiju? Jak to, že já a otec jsme přežili a oni tam uhořeli?" zašeptám a hlas se mi zlomí. Dívá se na mě se smutkem a pochopením, ale mlčí. Neví co odpovědět. Jak by taky mohl? Na tuhle otázku nikdo nezná odpověď, jediný kdo tam byl a žije jsem já.
A tak mě jen nechá plakat a konejší mě dokud nepřestanu, ani jsem si nevšimla, že mu drtím ruku svým stiskem dokud jsem jí nesundala a neviděla na zápěstí otlaky svých prstů.
Konečně po hodné chvíli ticha promluví "Nedokážu si představit co jsi teď znovu viděla, ani co jsi tehdy zažila" začne pozvolna, položí svou horkou dlaň na moji líci a šetře mi slzu, která mi ještě nezaschla, "Nedokážu si to představit a je mi líto, že jsi tohle jako malá musela zažít. Ale hlavní je Scar... Že žiješ, ty žiješ a to má určitě nějaký důvod. Nesmíš zapomenout, že jsi živá a já jsem neskutečně vděčný, že tomu tak je. Kdyby jsi tehdy nepřežila, nikdy bych tě nepoznal a ta hořkost a nenávist co ve mě byla by nikdy nezmizela. Takže si nedávej vinu za něco za co nemůžeš, neutápěj se v něčem co už nelze změnit" domluví a něžně se usměje.
Má pravdu. Nemůžu změnit to co se stalo, ani nemůžu těm lidem vrátit život. Trochu se na něj usměju, má pravdu. Pamatuju si na tu nenávist, která v něm byla, když byl menší.
Nenáviděl tenhle svět, byl zatrpklý už když ho Mistr přivedl. Jacks mi řekl, že si s Tarinem ze začátku vůbec nerozuměli. Byl zlý a na všechny koukal s odporem, celý svět vinil za to, že jeho matka prostitutka ho nechala žít na ulici. Nechala ho hladovět a trpět bití od starších kluků, nikdy mu ani neřekla kdo je jeho otec, protože to stejně nejspíš nevěděla.
Malý ušmudlaný otloukánek, s nenávistí v srdci. Takový Tarin dřív byl a Mistr to tak chtěl, ale něco Tarina změnilo. Nebo spíš někdo, sice říká, že jsem to byla já, ale vím že velkou zásluhu na tom měl Jacks, ještě předtím než jsem se v Doupěti objevila já. Zasel semínko dobroty, které pomalu kvetlo v Tarinově duši.
Zadívám se do jeho oceánových očí, které přetékají něhou. Vidím jeho vlídnou tvář, kterou se většinou snaží skrýt za flirtováním a sebejistou náturou. Jeho bystré oko umělce a jeho tvrdou dlaň na mé tváři, se kterou dokáže zachytit všechno krásné v tomhle zkaženém světě.
"Pomohla jsi mi najít ve mě dobro, i když bylo opravdu hodně hluboko" políbí mi čelo a usměje se, tak vřelý úsměv od někoho kdo nenáviděl celý svět. Od někoho kdo se chtěl zabít, ale vlídnost druhých ho přesvědčila, aby to nedělal. A jedna bota.
"Jacks ti pomohl, ukázal ti jak být hodný, ne já" pohladím ho po čelisti, slzy už jsou na dobro pryč.
"Jacks tam nebyl. Nebyl tam, když jsem se chtěl oběsit. Byla jsi tam ty, to ty jsi přeřízla to lano, než jsem stihl do oprátky strčit krk. Do dnes si pamatuju, jak hrozně jsi na mě křičela a jak jsi mě přetáhla botou přes hlavu" uchechtne se a tentokrát mě políbí na nos.
"Samozřejmě že jsem křičela, chtěl jsi udělat takovou příšernou hloupost. Co by jsme bez tebe dělali? Jacks by to neunesl, ani já, byli jsme všichni tak mladí a hloupí" přitisknu se k němu tak blízko jak jen to jde, cítím tlukot jeho srdce, když mu ruku položím na hruď.
"Měsíc jsi mě pak nespustila z očí, hlídala jsi mě prakticky pořád, kamkoliv jsem šel" zasměje se a políbí mi bradu, "Od toho dne jsem rád, že jsi mě zastavila. A také že jsi to Jacksovi neřekla".
"Taky jsem ráda, že jsem tě zastavila" zašeptám a konečně ho nechám, aby mi vtisk polibek na rty. Když se odtáhne neodpustím si malé rýpnutí
"I když jsi byl pak v dalších letech dost nesnesitelný. Jak já tě nesnášela".
Ušklíbne se a v očích mu zajiskří "Minulý čas? Takže teď už jsi mě přestala nesnášet?", odtáhnu se abych na něj lépe viděla "Občas jsi pořád stejně otravný" vypláznu na něj trochu jazyk, "Opravdu?" usměje se a znovu mě políbí, tentokrát divočeji. "Možná je to trochu lepší než dříve" usměju se skrz polibek a pak znovu spojím naše rty.
Chvíli se ještě objímáme, Tarin se nakonec zvedne a dává si hodně dlouhou sprchu.

Sice mi zlepšil náladu, ale v hlavě mi naskakují nové otázky. Co to je za podivný černý plamen? Jak jsem se dostala z toho balkonu? A proč na mě ti lidé volali jiným jménem?
Jenom co myslím na tyhle otázky a na to co se mi vybavilo, mě začíná bolet hlava.
Stále ve vzduchu cítím ten kouř... I ten hrozný smrad.

"Dante?" zašeptám když spatřím prince kousek přede mnou na chodbě, malátně se na mě otočí, ale jakmile se mi podívá do očí zrak se mu projasní.
"Jak je ti? Zjistil jsi něco?" zatáhnu ho do výklenku ve stěně, chvíli na mě jen hledí tyrkysovýma očima, ale poté promluví "Bylo mi už i líp, ale i hůř" usměje se slabě.
Z tohohle jeho stavu mi naskakuje husí kůže, co za sílu dokáže tohle dělat s lidskou myslí...
Je jako chodící mrtvola.
"Jsem ráda, že to bereš s humorem" usměju se na něj taky a položím mu ruku na rameno, "Říká ti ten hlas něco? Víš něco nového? Cokoliv" naléhám na něj.
Zamrká, těžce se mu hledají slova, i pohyby má jako naměsíčný. Možná přece jen nebyl dobrý nápad ho nechat pod vlivem té temné síly... Měli jsme ho někam schovat. Alespoň to zkusit.
"Někoho hledá. Dívku. Hledá jí už dlouho, ale nedaří se mu to" vysouká ze sebe se značným vyčerpáním a v očích se mu zaleskne bolest, jako by ho každé slovo bolelo. Nebo každá informace kterou řekne.
"Koho hledá? Proč?" naléhám na něj dál, nechci mu ubližovat, ale každá informace je cenná. Potřebuji porozumět spoustě věcí.
"Neví. Nezná její jméno a kvůli tomu zuří. Potřebuje její sílu" pokračuje malátně, vypadá jako by se chystal usnout, ale chytím ho za tváře a přinutím ho se na mě podívat, "Dante" zašeptám opatrně a on sebou cukne jako by dostal ránu.
"Chce ji najít za každou cenu a k tomu potřebuje její jméno. Pak jí najde. Ví kde najít to co chce, ale nemůže se tam dostat" chytí mi ramena a prudce je sevře až to trochu zabolí "Je to v podzemí. V té velké místnosti plné stínu a lesku" zašeptá vyděšeně a pak se jeho výraz opět změní v malátný. Jen tak z ničeho nic.
Pustí mě a odejde, nechám ho a přemýšlím. Do tunelů se potřebujeme dostat i my, přesně do té místnosti. Co za věci se tam skrývá, že i temné síly a jejich strůjce se tam chtějí dostat?