Sledovala jsem tě při tréninku; mnohem pozorněji, než si dokážeš jen představit.
Zatímco ostatní zvědavci se již dávno rozešli, aby mohli vykonat svou práci, o kterou zde nikdy nouze nebyla, jedna postava stále zatěžkávala bíle natřená horní břevna hrazení venkovní jízdárny svou vahou a vrhala na pískem vysypaný povrch dlouhý tmavý stín. Ta, co se skoro ani neodvažovala dýchat, když se za doprovodu hlasitého dusotu kopyt kolem prohnal váš pár.
Nemusíš klopit hlavu, vím, jaké to bylo. Vím moc dobře, že sis mé přítomnosti zkrátka nevšímala. Kdo by si mě všímal – osamělé duše s rezignací vepsanou ve tváři? Nezazlívám ti to. Kdybych měla v těch chvílích zrcadlo, do něhož by se šlo podívat, sama bych odvrátila tvář.
Kde je však hranice mezi omylnou nevšímavostí a ignorací? A na které straně jsi vůči mé osobě spočívala ty?
Vztekala jsi se, že tě Pouštní šíp neposlouchá, tvrdošíjně jsi trvala na svém ohledně toho, že je třeba to zvíře převychovat, donutit ho poslouchat to, co si jezdec zamane.
Byl to ale skutečně Šíp, kdo potřeboval tu zásadní změnu?
ČTEŠ
Pouštní šíp ✓
Non-FictionZatímco oni nad tebou lámali hůl, já zůstávala. Sledovala jsem, jak se špičkoví drezurní koně nesou po obdélníku s tebou v sedle. Silná zvířata se smyslem i pro ty nejmenší detaily v kontrastu s křehkým drobným stvořením, jež se domnívalo, že je sku...
