Pouštní šíp ✓

třetí kůň

Kdyby byl tvůj rozum takových rozměrů jako pýcha, nikdy bys to nedopustila...

Ačkoli ve stáji jsem neznala naprosto nikoho, kdo by o mladší z dcer majitele kdy prohodil milé slovíčko či snad pochvalu, její jméno bylo po rozlehlém okolí známé jako jméno dívky, jež vyhraje v každé soutěži, na jejíž zápisové listině se objeví její jméno. Znala jsem dokonce zvěsti, co se o ní šířily; protivníci z ní měli obavy, dívky propadaly žárlivosti a kluci na ní mohli oči nechat. Výstižně se mi k uším dostalo i to, že být knižní postavou, definitivně bude jejím jménem Mary Sue.

No, ne tak docela. Mary Sue je dokonalá, že? Ale co je dokonalého na uhlazené jezdkyni střídající koně častěji než ponožky, jež poznamenala řádku koní nedůvěrou a nechutí k čemukoli, co se jen přibližovalo svou podobou drezuře?

Každopádně, jednoho dne bylo rozhodnuto, s kterým koněm měla jet následující závod – a předem bylo jasné, že toto se bez bouře hněvu neobejde. Do rukou jí totiž byl jejím vlastním otcem (pravděpodobně s doporučením hlavního trenéra, pro něhož byla dívka trnem v oku od chvíle, co ji viděl prvně jezdit) svěřen William – postarší vysloužilý drezurní kůň, trakénský valach, jeden z těch, co zde měli nejvíce zkušeností a s vhodným jezdcem mohli tvořit neporazitelnou dvojici.

Ovšem když tomuto vybíravému stvoření nějaký člověk nesedl, zkrátka se zatvrdil. Odmítal všechno, dokonce se i jen hnout z místa. Marně ho dotyčný pobízel (někdo se dokonce uchýlil k lehčímu kopanci do kaštanových boků, čímž si koně proti sobě poštval ještě více a podepsal si tím ortel).

Will zatím nepůsobil žádné potíže, což byl jediný důvod, proč dosud zůstal bičík na svém místě. Možná v tom měl prsty i pocit zdánlivého bezpečí, jelikož kotníky jezdkyně tentokrát nebyly zatíženy ostruhami. Takhle se přimkla k jeho tělu pouhými holeněmi, udílející rozkazy, jež nebyly tak ostré, jako u většiny čtyřnohých, kteří jí kdy prošli pod rukama, což koně posílalo do řad těch, kteří měli optimistické vyhlídky na dokončení tohoto tréninku relativně v klidu.

Ovšem přestože jsem se v to snažila věřit, zatímco jsem se usazovala na svém obvyklém místě na nejvyšším břevně hrazení, byl tu titěrný nedůvěřivý hlásek skrytý v koutě mé mysli. Hlásek, který si stále dokola vedl svou a s neochvějnou jistotou mi sděloval, jak moc naivní jsem, pokud v to vážně doufám. Myslela sis to i o jiných... proč by tohle měla být výjimka? vibrovalo mi myslí stále dokola a dokola bez možnosti to jakkoli utlumit či vypnout. Nahlodával mě až do té fáze, kdy jsem seděla, křečovitě svírala bíle nalakované břevno držící mě nad zemí a skoro nedýchala zlými představami, zatímco jsem pozorovala kroužící dvojici.

Skoro celý trénink proběhl bez komplikací, když se jezdkyně rozhodla vyzkoušet něco víc, než by měl běžný lehký trénink obsahovat. S tvrdohlavostí a pýchou, jež neměla v sedle staršího koně ani zdaleka co dělat, donutila valacha k příliš dlouhé levádě. Ta by sama o sobě proběhla bez komplikací... kdyby se v momentě, kdy kůň stál pouze na vratkých zadních nohou, jedna z končetin nepodlomila a nejenom, že zmařila celý cvik, ale také poslala oba k zemi.

Mohla jsem jen strnule pozorovat, jak se kůň i s jezdkyní sesouvá dolů.

Byl to strach, co mě donutilo sklouznout z hrazení a rozeběhnout se ke změti řemenů, koňské srsti a žíní, jež se motala po zemi a marně se snažila vstát. Cestou se mi pravděpodobně podařilo křiknout o pomoc, jelikož o pár vteřin později se v mém zorném poli objevilo několik dalších postav ženoucích se stejným směrem. Bez jediného nádechu jsem sledovala, jak se valach i jezdkyně zvedají, každý z jiného místa. A v očích mě začalo pálit, když jsem zaznamenala i to ošklivé kulhání, s nímž se kůň snažil dostat pryč.

Co jsi udělala, zatímco my jsme čekali na pomoc a doufali, že bude ten valach moc ještě někdy chodit bez znatelného kulhání? Utekla jsi.

A já? Držela jsem co nejpevněji otěže, promlouvala k němu, nechala téct štiplavé slzy a snažila se, aby nevyjížděl a nervózně nechňapal po veterinářce shýbající se nad jeho pravou zadní nohou...

Tohle jsi chtěla? Skoro chromého koně na krku...?