Pouštní šíp ✓

epilog

Sedíš tu, lituješ... koho lituješ? Sebe, anebo ta nebohá stvoření, která ti prošla pod rukou? Víš přeci, že to, co jsem ti připomněla, bylo pouze slabým odvarem, že? Lituješ toho?

Měla bys. Protože pokud po tom všem necítíš vinu... inu, pak je mi skutečně líto tebe. Toho, že přes všechno vysvětlování a osvětlování nejsi schopna pochopit, jak hrozných chyb jsi se dopustila. Jak moc jsi tím zkazila nejenom sebe, ale i je. A kvůli čemu?

Co jsi byla? Dokonalejší? Lepší?

Mohu ti říct, že jsi kdysi měla někoho, kdo k tobě vzhlížel. Někoho, kdo doufal, že se to s tebou zlepší, že... prostě otevřeš oči. Hodila jsem ti svoji důvěru k nohám a potom jen s rezignací sledovala, jak ji zadupáváš v prach.

Musela jsi to dotáhnout tak daleko? Musela jsi vše pochopit až v momentě, kdy si díky svým chybám ztratila schopnost chodit? Protože tak na tom přece jsi, že? Možná to není navždy, ale bude to nadlouho... a to jen kvůli vlastnímu egu.

Prokaž všem laskavost a stájím se vyhýbej. Ne, že bys nyní měla na vybranou.

A neroň slzy. Na ty je příliš pozdě...