Pouštní šíp ✓

čtvrtý kůň

Málokdy jsi byla skutečně naštvaná, ale když už, stálo to za to...

Krytá jízdárna byla naplněná až po okraj; jednak zde zabírala hodně místa přešlapující a nervózní zvířata, která jako by vycítila ze vzduchu, že se něco bude dít, jednak se zde mačkal minimálně třicetihlavý dav jejich lidských pánů. Všichni, kteří měli chvíli času, se seběhli na tohle jediné místo s jasným účelem; pokusit se zabránit další případné katastrofě, která visela ve vzduchu stejně jako přibližující se bouře.

Když se s vrzáním otevřela vrátka, jimiž se dovnitř dostávali koně a jezdci, všichni se tím směrem s očekáváním otočili, vyčkávající, až se v sedle přicházejícího zvířete blýskne ona hrdá a chladná dívka.

Uběhl týden od její poslední jízdy, týden od doby, kdy se jí příliš náročným trikem na závěr tréninku podařilo poslat koně k zemi. Týden od toho, co ji kdo viděl naposledy ve stáji... až do dneška, kdy se rozneslo, že si v poledne plánuje sedlat jednoho z lipicánů. A nyní, když hodiny ukazovali oběma ručičkami vzhůru, bylo nad slunce jasné, kdo bude balancovat v drobném drezurním sedle z měkké černé kůže, jež bylo připevněno k hřbetu mohutného šimla.

Eye of the Tiger – tak znělo jméno elegantního zvířete, které jistým krokem vešlo dovnitř.

Mohlo se možná zdát, že ten, kdo pojmenovával toto stvoření byl skutečným nadšencem do akčních filmů (jelikož, kdo by si při znění tohoto jména nevzpomněl na slavné tóny), ovšem při bližším pohledu každému došlo, že si hřebec tohle jméno skutečně zasloužil. Pohyby přímo oplývaly ladností a pružností, jež je neodlučitelnou součástí kočkovitých šelem, a v očích se třepotal divoký, nespoutaný lesk. Lesk, který dokázal ohromit i ochromit každého, koho si zamanul.

Tenhle kůň byl nejlepším protagonistou drezury ve snad celém státě. Král králů, plující po nadýchaných obláčcích – nebo aspoň tak se odrážel v očích většiny lidí.

Já ho tak ale vidět z nějakého důvodu nedokázala.

Vešla jsem hned za nimi, zajistila vrátka, opřela se s povzdechem o jejich rám a s pocitem vnímání něčeho špatného ve vzduchu jsem sledovala, jak se svalnatá koňská záď s každým houpavým krokem vzdaluje a jak vzápětí uhýbá, aby mohlo zvíře najet do vyježděné stopy v písku. Jeho jezdkyně prozatím nechala masku chladu a nezúčastněnosti, aby se zmocnila její tváře, úspěšně ignorovalo všechno a všechny kolem, zatímco na ní visely desítky nedůvěřivých pohledů. Přesto v jejích očích bylo něco divného, ovšem nepříliš lehce rozeznatelného.

Došlo mi to až posléze.

Byl to vztek; čirý běs a zuřivost.

Tři kola kolem jízdárny na volné otěži zřejmě stačily k tomu, aby se hřebcovo tělo připravilo k plánované akci, k tréninku. Dokud byly řemeny prověšené, nohy nedbale a neprošlápnutě umístěny ve třmenech a holeně povoleny, Eye se choval jako jakýkoli jiný kůň s přílišným množstvím energie: sem tam pohodil hlavou, několikrát nechal zadní nohy vykopávat, občas vystřídal houpavý rytmus klusu za cvalový skok.

Poté však přišla chvíle, kdy byly otěže rapidně zkráceny, paty ukázkově prošlápnuty. Tehdy jako by do koně udeřil blesk a vyměnil ho za naprosto jiné stvoření.

Předpisově vyklenutá šíje, přestože to muselo bolet jako čert. Shromáždění jako z učebnice. Jako by s množstvím frustrace a zloby v jezdkyni přecházela na hřebce potřeba vykonávat vše sice perfektně, ale zároveň tak mechanicky, až musel každý přihlížející začít pochybovat o tom, zda se skutečně dívá na tvora se svobodnou vůli, anebo na obyčejný stroj, jež slepě vykonává pokyny a nehledí na nic jiného.

Půl hodiny to takto probíhalo a nikdo z přítomných si nedovolil ani ceknout.

Vypadalo to, jako by jezdkyně skutečně přišla koni na kobylku, jako by jí konečně došlo, že dělá něco špatně. Jako by našla cestu, skrze níž bude v budoucnu moci skutečně normálně jezdit. Z dálky se zdálo vše na chvíli perfektní. I mě se taková bláhová myšlenka na okamžik zmocnila, než dívka otočila koně k východu, což ji automaticky vedlo kolem mého stanoviště.

Když projížděla, usmívala se. Její úsměv měl přesně takové rozměry, kterých nabírala zlomenost v bývalé uchvacující grácii lipicána. Ona odjížděla s hlavou hrdě vztyčenou, zatímco těsně za branou klesla ta šimlova hluboko dolů.

Řeknu ti něco: jela-li bys s tak obrovskou zlostí v sobě na jiném koni, byla bys dávno mrtvá nebo minimálně zmrzačená... uvědomuješ si své štěstí?