Pouštní šíp ✓

první kůň

Víš, co tě nejlépe vystihovalo? Nezájem – byl tvou nejjednodušší definicí.

Bylo léto, sezóna v plném proudu. Pro každého, kdo měl co do činění s těmihle stájemi, to bylo období, kdy atmosféra dýchá na každého těžkostí. Ani mě se to nevyhnulo a to ani nezávodím, na rozdíl od většiny.

Tehdy mi to ale ještě vyhovovalo. Tváře mě pálily od nemilosrdného žáru seshora a od odletujícího písku a štěrku. Na každém kroku jsem cítila, jak se mi látka kalhot odírá o stehna rozedřená od sedla. Ruce skoro necítím... a jsem za to upřímně ráda, jelikož v opačném případě by mě dlaně nesnesitelně bolely od toho, jak se den co den snažím na otěžích udržet tunu koňských svalů a kostí. Pomalu jsem zapomínala na to, jak mé jméno zní, když ho někdo tiše vysloví, namísto toho, aby ho zakřičel přes dav hučících lidí a frkajících koní.

Proto jsem se snažila si co nejčastěji nacházet skulinku v tom nabitém rozvrhu, abych se z toho všeho zcela nezbláznila.

Postávala jsem stranou, opírala se jako každý den o ohradu v tom vzácném místě, kde mi mohutná lípa poskytovala kousek stínu, a pozorovala, jak se vzor kopyt v pískem vysypané venkovní jízdárně mění pokaždé, když se přes něj přehnaly rychlé a obratné nohy překrásného fríského hřebce, nesoucího se lehce jako sen.

Pokud existuje definice dokonalosti, tento kůň k ní měl velice blízko. Dlouhé rozevláté žíně byly jako temný závoj, dodávající tomu stvoření nádech okouzlujícího tajemna. Uhlová srst se pod paprsky neodbytného slunce leskla jako perleť, zatímco pod ní nádherně pracovaly pevné svaly. Hlavu nesl hrdě vzhůru, přitom stříhajíc ušima se rozhlížel bystrýma očima po svém okolí, aby mu případně nic důležitého neuniklo. Chřípí se chvěla a pokaždé, když k němu dorazil nějaký nový pach, trhl neposedně celou majestátní hlavou.

A to se evidentně nelíbilo zase tobě.

Samozřejmě, kůň by měl jezdce poslouchat a vědět, že on tu není ten, dle koho se věci řídí... ale existují limity. A jezdkyně, drobná dívka s přísným drdolem blonďatých vlasů a zlostným výrazem v bouřlivě šedých očích, ve vraníkově sedle je všechny porušila už ve chvíli, když si připevnila k jezdeckým botám ostruhy a chopila se pravou rukou dlouhého drezurního biče – jelikož bylo předem jasné, k čemu zde tyto věci budou sloužit.

Navzdory roztěkanosti byl hřebec schopný předvést snad každičký trik, o který si jezdkyně řekla. Perfektní shromáždění jako by pro to zvíře bylo automaticky vykonávanou činností, stejně tak předpisově srolovaný krk. Zatímco hudba plynula vzduchem, to zvíře předvádělo tanec vhodný zraků bohů... ale zřejmě to nebylo dost.

První hlasité zaržání, jež zaznělo, když se drezurní bič zaryl do citlivých boků a následně i do slabin, se mi zabodlo do srdce jako rozžhavená čepel. A to druhé, protestující proti nepříjemnému nasazení ostruh, začalo s tou čepelí pomaličku a krutě otáčet.

Za celou dobu nedala dívka najevo jedinou emoci. První úsměv se objevil až ve chvíli, kdy jezdkyně seskočila, vykročila mým směrem a beze slova mi vtiskla do ruce otěže, na jejichž konci ztěžka oddechoval zpocený hřebec. Její rty se roztahovaly v úsměvu, zatímco kůň se s nepokojem otáčel ke svým slabinám a němě snášel následky. To jí však nezabránilo se rozzářeně otočit ke své oběti zády a spokojeně odkráčet.

Jak ses mohla v takové chvíli usmívat?