Pouštní šíp ✓

pátý kůň

Kolik koní ti prošlo rukama, než ses ve finále vyhoupla do sedla Pouštního Šípa a pochopila?

Tu noc jsem zůstávala ve stájích déle z jediného prostého důvodu; nespavost byla zase jednou silnější než já. Dostala jsem na výběr: buď ležet v podkroví a poslouchat, jak do střechy bubnuje vydatný déšť, nebo sejít dolů a předpřipravit si všechno na příští den, kdy se budu pravděpodobně díky své insomnii potácet po okolí jako živá mrtvá a má výkonnost klesne téměř na nulu.

Jenom díky tomu, že jsem v tuhle chvíli sešla do stáje, jsem mohla vidět, jak směrem k východu míří dvojice stínů, přičemž šlo nepopiratelně o koně a jezdce.

Neměla jsem potuchy o tom, že by pět minut před dvanáctou hodinou v noci byl plánovaný speciální trénink, proto pro mne bylo prvním impulzem vyhledat, které stání nyní zeje prázdnotou. A krve by se ve mě nedořezalo v okamžiku, kdy mi sjel zrak na to správné a na cedulku umístěnou vedle vrátek. Z té cedulky mě sledoval ostražitý pár očí v ryzé tváři. Poznala bych ho všude, i kdyby naspodu nebylo hůlkovým písmem vyvedeno: The Arrow of Sandy Hell. Nebo šlo také použít jméno, jímž ho častoval každý zdejší – Pouštní šíp.

Kůň, který patřil starší ze sester majitele. Té, jež momentálně pobývala v zahraničí kvůli nějaké důležité soutěži.

A po tomto světě kráčel pouze jediný člověk s drzostí natolik velkou, aby ho byl schopen vytáhnout na jízdárnu uprostřed noci.

Snažila jsem se k jízdárně doběhnout co možná nejdříve, ale stejně jsem nezastihla koně s jezdkyní před tím, než se vyšvihla nahoru. A přestože mi srdce bušilo jako o závod a každá buňka křičela, že je to ten nejpitomější nápad v dějinách lidstva, nemohla jsem ji jen tak stáhnout ze sedla – ne bez toho, abych si musela v brzké době hledat novou práci, protože o tuhle bych obratem ruky uražené jezdkyně přišla.

Právě proto jsem zabrzdila u hrazení, křečovitě sevřela horní břevno a sledovala, jak se budou mít věci dále. Mé obavy byly oprávněné – pokud na tomto hřebci tvrdohlavého plemena achal-teke seděl kdokoli jiný, než jeho právoplatná majitelka, kterou byl ochoten tolerovat, měl miliardu dobrých důvodů, proč se bát.

Už nejedna lidská kůže pocítila, že na býložravce má tenhle divoch neobvykle ostré zuby a že se z něj padá skutečně tvrdě...

Kruhy pro zahřátí trvaly celou věčnost a já se ustrašeně krčila ve stínech, neschopna po jezdkyni křiknout jediné varování. A když už ze mě vyšlo tiché, skoro bezhlesné: „Ne!", bylo příliš pozdě – otěže se zkrátily, paty prošláply. A hřebec našpicoval uši, ovšem nikoli v mechanickém očekávání, jak tomu bylo ve vzpomínce kolem Eye. Krve by se ve mě nedořezalo, když se dosud klidná a dole se držící hřebcova hlava vymrštila vzhůru.

Ačkoli by to nemělo být možné, přísahala bych, že na sobě vytvaroval úšklebek – ďábelský a nemilosrdně zaměřený proti dívce na jeho hřbetě.

Jako by za mnou někdo postával a našeptával mi přímo do ucha, že tohle dalece překročilo hranice. Udělala něco, co bude mít následky, jimž je již příliš pozdě se vyhnout. A v tom okamžiku, jako kdyby hřebec, doposud klidně kroužící kolem jízdárny, chtěl potvrdit mé obavy, ozvalo se pronikavé zařičení. A právě s ním klokotajícím v hrdle vyrazil vpřed.

Hábit tmy zakryl veškeré ošklivé detaily a propustil pouze ty nezbytné, ovšem stejně hrůzné. Ostrá kopyta míhající se vzduchem. Zuby prorážející prostor, od nichž se odrážel kalný svit měsíce na polojasné obloze. Rozevláté ryzé žíně. Písek odletující do dálky od o moc soupeřící dvojice.

Boj netrval dlouho a měl předem určeného vítěze.

Tehdy, poprvé za celou dobu, co jsem ji znala, povolila. S uhranující lehkostí sklouzla z koňského hřbetu. Vzduchem se rozevlály kaskády andělsky blonďatých vlasů – vcelku ironické, protože pokud by jejich majitelka byla andělem, čekal by ji perutě rvoucí pád. A přesně tak po chvíli skončila, nehybná v písku, rty marně lapající po dechu.

A nad tím vším postával zjihlý ryzák se šklebem ve tváři.

Proč jsi to nechala zajít tak daleko?