Český kouzelnický svět REUPLOADED

Balada o Silvě

Balada o Silvě je rozsáhlá báseň tvořená sedmi písněmi, kterou vydal v roce 1826 světoznámý český romantický básník a historik Martin Mrakota. Pojednává o tragickém příběhu rusalky Silvy a její lásky, kterou není nikdo jiný, než proslulý zakladatel Bezoárského gymnázia – Merkur Regialis.

Neboť je balada opravdu velice obsáhlá, rozhodl jsem se vám ji přiblížit alespoň tímto článkem. Jelikož Mrakota byl nejen uznávaným básníkem, ale i historikem, lze jím napsané reálie v básni brát jako skutečné, leč sám přiznal, že pár věcí si vymyslel, aby příběh lépe plynul a dával větší smysl. Nicméně námět, hlavní děj pochmurného příběhu a většina použitého a zmiňovaného je pravda.

Balada nám vypráví o jediné známé rusalce, která kdy komunikovala s mužem a dokonce se do něho zamilovala (jsou sice případy, kdy rusalky porodily napůl lidské dítě, ovšem v tomto případě nemůžeme hovořit o lásce), jejím tragickém skonu a Merkuru Reagialisovi, který spolu se Silvou tvoří ústřední roli. Kromě nich jsou zde zmínění například všichni původní mentoři bezoárských kolejí, ovšem v klasickém stereotypu – Silvanus Valor jako velice nadaný a důmyslný, Gertruda XIII. Dobrá, vždy laskavá, jež nikdy neodmítla komukoli pomoci, Alžběta z Trenčína, divoká jako drak sám a Eva Viktorie z Honštejna je zde představena jako to nejkrásnější stvoření, co kdy po Bezoáru chodilo a je zde ze všech mentorů zmíněna nejvíce (na konci pochopíte proč).

Celá první úvodní píseň nám abstraktním popisem a bohatým líčením popisuje krásu bezoárských pozemků, poukazuje na jejich malebnost a krásu. Následující druhá píseň nás zavádí do roku založení Bezoárského gymnázia – Merkur Regialis buduje hlavní zámek a žádá své přátele, pozdější původní mentory, aby založili vlastní koleje. Přibližně v tomto čase uprostřed Černého lesa se Regialis otrávil rulíkem zlomocným a byl by jistě zemřel, kdyby ho nezachránila rusalka, jež mu podala bezoár.

Třetí píseň zpívá o tom, jak se Merkur do nadpozemsky krásné mladičké víly zamiloval a ona do něho. Po krátkém čase se rusalka rozhodla s šarmantním Merkurem zůstat na hradě. Chodívala s Evou Viktorií po pozemcích, pomáhala jí budovat dnešní krásu zeleně a Valor jí dal jméno – latinsky les, to jest Silva (bezpochyby se inspiroval svým vlastním jménem). Třetí píseň je ze všech nejradostnější, oslavuje lidskou lásku a nádheru lesní víly – ovšem čtvrtá část už nám hned připomíná, proč je báseň baladou.

Po láskyplném čase se Bezoár poprvé otevřel a Merkur Regialis měl jiné starosti, než se zajímat o vrtochy své lesní krásky. Ta začala pomalu chřadnout, neboť jejím domovem byly hluboké lesy a nespoutaná příroda, a pobyt stále na jednom místě jí začal ubíjet. Začala se distancovat od dění školy a svůj život začala vkládat do košatého stromu na kraji Čarovného lesa, u kterého později zjistila, že je kamenostrom.

Pátá píseň nás zavede do časů dlouhých a pochmurných, kdy se nebohá rusalka nedokázala odpoutat od své lásky a prchnout. Věděla, že umírá, a rozhodla se alespoň před svou smrtí splnit jedinou věc, kterou Regialis ani mentoři vyřešit nedokázali – způsob rozřazování do kolejí. Sama se začala zajímat o vlastnostech jednotlivých kolejí a svůj život s kamenostromem provazovala stále víc a víc.

Nejsmutnější částí je pak píseň šestá, kdy Silva, která věděla, že co nevidět se i ona stane navždycky součástí přírody, požádala Evu Viktorii, aby její kamenostrom přenesla za školu a tam ho znovu zasadila do země. Rozloučila se s nechápajícím Merkurem a podle díla mu řekla:

„Teď, můj drahý, sbohem mi dej.

Nesmáčej však slzy, neplakej.

Na očích ti navždy zůstanu,

neb pro tvou lásku již brzy uhynu."

Merkur až příliš pozdě pochopil, a když doběhl k přesazenému kamenostromu, s hrůzou sledoval, jak se jeho milovaná rusalka změnila spolu s kamenostromem na tvrdý kámen. Od té doby, povídá se, čeká Silva objímajíc jednou rukou strom a druhou rukou nataženou na svou lásku, která přišla příliš pozdě. Změněný kamenostrom od té doby roztřiďuje nové studenty do čtyř kolejí tak, jak mu to Silva řekla a jak si to Regialis přál. Merkur pochopil, jak se k rusalce choval, a velmi ho to trápilo. Co je známo, do konce života už se nezamiloval.

Poslední zpěv je spíše takovým epilogem. Děj se odehrává o několik let později, po smrti Regialise, kdy byla zavražděna zakladatelka Narcitystu Alžběta z Trenčína. Silvanus Valor tehdy sedával právě pod kamennou nataženou paží mladé rusalky, kde zpíval své žalozpěvy pro svou milovanou dívku, již navždycky ztratil. Povídá se, že duch Silvy si jeho teskné zpěvy zapamatoval a od té doby jdou slyšet pokaždé, když se jeho drahokamy protkanými větvemi prožene vítr.

***

Od roku vydání neprošla balada téměř žádnými úpravami a patří mezi zlaté klenoty českočarodějné literatury. Na její motivy se namalovalo nespočet obrazů. Dodnes se táhnou okolo ní četné konspirační teorie. V roce 1985 byla báseň bojkotována českým ministerským výborem, neboť údajně propaguje magicreafilii (sexuální přitažlivost lidského tvora a tvora s magickými schopnostmi). Výbor si tímto podkopal svou už tak beztak maličkou autoritu ještě víc.

Též se vedou rozsáhlé debaty o mnoha metaforách v baladě (obzvláště okolo první písně, která je v podstatě jedná velká metafora). Jako příklad můžeme uvést čtvrtý verš zmiňované sloky („...neb pro tvou lásku již brzy uhynu. ...") Spekuluje se, o které lásce mluvila – zda li o té, kterou k ní choval Merkur (milovali se natolik, že Silva nedokázala odejít, což se jí nakonec stalo osudným) nebo o té, kterou Regialis platonicky cítil ke své škole.

Vedly se i šeptavé teorie o tom, že je to čistá fikce a Mrakota si údajný historický podklad vymyslel pro popularitu, nicméně zapomínají na kamennou sochu mladé půvabné dívenky, která jednou rukou objímá kamenostrom a druhou se natahuje pro svého milého, nebo na velikou kašnu uprostřed parku na severním pobřeží Mlhavého jezera, které vévodí sousoší zakladatele školy a rusalky, nebo snad jediný nepohybující se velkolepý obraz zobrazující mladou krásnou dívku s dlouhými plavými vlasy a zelenými šaty, která visí ve sborovně Bezoárského gymnázia.