Odvrácená strana Slunce

3 - Ivy

Probírala jsem se kartotékou ve Frankově kanceláři v naději, že narazím na nějakou stopu, která by nás navedla k hlavám odboje, když se ve dveřích objevil Frank osobně a rozložitým tělem mi zablokoval jediný východ. Po špinavé tváři mu stékala krev z hluboké rány na čele, ale jinak se zdál v pořádku.

Jak se mu sakra podařilo utéct? Měla jsem ho dodělat, když jsem měla možnost. Rozhodně bych tím předešla tomu, aby mi teď na obličej mířil samopalem.

„Ty mrcho! Co jsi to provedla?"

Automaticky jsem se natáhla pro svoji moc. V konečcích prstů mě zašimrala energie a... zase zmizela. Nevztyčil se přede mnou štít, který by mě ochránil před kulkami, nevyšlehla ze mě vlna moci, která by Franka svalila na záda. Neměla jsem v sobě nic, co by moje schopnosti mohlo pohánět. Tristan mi sice hned po zajištění katedrály vnutil dávku, kterou měl u sebe, ale to málo stačilo jen na potlačení nejhorších příznaků absťáku.

Do prdele.

Frank pohnul prstem na spoušti. Já nehnula ani brvou. Moje srdce bilo pomalu a pravidelně. Neměla jsem strach umřít. Už ne. Kdysi jsem se smrti bála jako většina inteligentních lidí. Když mě zajali, obrátila jsem a několik měsíců se modlila, aby si pro mě přišla. Nakonec jsem se jí sama stala. Zabíjela jsem provinilé, nevinné i bezmocné, kohokoli, kdo se postavil do cesty mně nebo našemu pánovi. Nedělala jsem rozdíly, neměla jsem výčitky. Necítila vůbec nic.

Možná se mi moje přání přece jen splnilo. Možná jsem tehdy v žaláři vážně umřela – uvnitř. Nejspíš proto jsem teď smrti dokázala zírat do tváře s takovým klidem.

Smrt o setkání se mnou neměla zájem. Než Frank stihl vystřelit, z těla se mu začalo kouřit. Zrudl, pak zčernal. O vteřinu později se rozpadl na prach i se sapomopalem.

Ve dveřích stál Tristan, dlaně rozžhavené doběla. Nechal ruce klesnout, a když vychladly, oprášil si z nich zbytky Franka. „Říkal jsem ti, že na tebe budou mít spadeno."

Zamračila jsem se na hromádku popela u jeho nohou. „Nemohl jsi ho jen omráčit? Mohli jsme ho vyslechnout."

„To má být poděkování? Příště si dvakrát rozmyslím, než ti zase zachráním zadek."

Uměle jsem se na něj usmála. „Díky, že jsi uškvařil jediného člověka v téhle díře, který věděl něco užitečného."

„Nemáš zač." Rozhlídl se po papírové spoušti kolem. „Beru to tak, že jsi nic zajímavého nenašla."

„Ne. Očividně..."

Přerušil mě hlasitý pláč. „Prosím, moji dcerku ne! Prosím!"

Tázavě jsem nadzvedla obočí. Tristan pokrčil rameny. Protáhla jsem se kolem něj na chodbu, abych zjistila příčinu toho povyku. Nepřekvapilo mě, když jsem spatřila Lincolna, dalšího člena našeho týmu a největšího surovce ve známém vesmíru. Oba jsme měli hispánské kořeny, kterým jsme vděčili za snědou pleť, tmavé vlasy i oči a mladistvý vzhled. Já se mohla s přehledem vydávat za čerstvou dvacítku, Lincolnovi táhlo na padesát, ale nikdo by mu netipl víc než čtyřicet. Rázoval k nám polorozpadlou chodbou, v jedné ruce držel nanejvýš dvouletou holčičku, zdroj toho uši rvoucího pláče. Za patami mu běžela drobná žena a žadonila, aby jí její dítě vrátil.

Lincolnův výraz byl stejně kamenný jako jeho svaly. „Tuhle jsem našel schovanou ve skříni," vysvětil. „Na." Vrazil mi uřvané dítě do náručí.

Chytla jsem holčičku pod pažemi a držela ji co nejdál od sebe jako něco nanejvýš odporného. Kopala nohama a dál bulela. „Co s tím mám jako dělat?"