Odvrácená strana Slunce

4 - IVY

Cestu domů jsem prospala. Když mě Ezra vzbudil, stáli jsme v garáži. Tristan, Lincoln a Gemma vykládali zajatce ze zadní části dodávky.

„Landon nás chce vidět," oznámil Ezra.

Jméno našeho pána mě spolehlivě probralo. Vystoupila jsem a spěšně si protáhla ztuhlý krk. Hlava mě třeštila a na levé oko jsem skoro neviděla, ale nedala jsem na sobě znát jedinou známku bolesti. Společně se zbytkem týmu a zajatci s pytli na hlavách jsem zamířila do hlubin domu. Nízká, rozlehlá budova kdysi sloužila jako vinařství, ale okolní pole už roky pustly. Pod Rudým sluncem dokázaly přežít jen ty nejodolnější rostliny a vinná réva mezi ně nepatřila.

Náš pán čekal v přijímacím sále, usazený na stupínku v rozložitém, starožitném křesle, které ze všeho nejvíc připomínalo trůn. Seděl vzpřímeně, s rukama na opěrkách, na sobě tmavě šedý, třídílný oblek ušitý na míru přímo na jeho štíhlé tělo. Tvář měl prázdnou, krátké tmavé vlasy pečlivě uhlazené. Jeho oči byly bezedné, černé studnice, odraz temného stvoření obývající lidskou skořápku.

Zastavili jsme dobré tři metry před ním a srazili vězně na kolena. Svorně jsme se uklonili. „Pane."

Landon nás mávnutím ruky vyzval, abychom se napřímili. „Dobrá práce," pochválil suše. „Podíváme se, koho jste mi přivedli."

Sundali jsme zajatcům pytle. Po více jak dvou hodinách v temnotě je i tlumené světlo v místnosti oslnilo. Několik vteřin mžourali kolem, než se jim znovu podařilo zaostřit. Jakmile pochopili, před koho jsme je předvedli, jejich obličeje zkřivil děs. Někdo z nich se musel podělat strachy, protože vzduch naplnil kyselý pach moči. Lincoln po mojí levici si znechuceně odfrkl.

Landon si vyděšené zajatce prohlížel se zaujatě nakloněnou hlavou, dlouhými prsty poklepával do područky křesla. „Ten." Kývl směrem k mladému chlapci na konci řady, který vzpurně vystrkoval bradu, přestože modré oči měl dvakrát tak velké jako obvykle. Jeho protáhlou tvář jsem znala, ale jméno jsem si nepamatovala. Během pobytu u rebelů jsem mu nevěnovala moc pozornosti, nemohl mi ani pomoct, ani mě ohrozit. „Zbytek ještě dnes zavezete Eleně. Už týdny naříká po nových zaměstnankyních."

Při tom jméně jsem sebou trhla. Tristan stál těsně vedle mě, musel si toho všimnout. Jeho výraz zůstával netknutý. „Vyjedu hned."

Landonova pozornost se okamžitě přesunula k němu. Na vteřinu jsem uvažovala, jestli to udělal záměrně, aby mi poskytl čas se vzpamatovat. Rychle jsem tu hloupou myšlenku zahnala a soustředila se na probíhající rozhovor.

„Ty a Lincoln zůstanete tady a náležitě přivítáte našeho nového hosta," rozhodl Landon. „Ostatní vyrazí po západu slunce."

Náš pán se zvedl, audience byla u konce. Znovu jsme se uklonili. Počkali jsme, dokud neodešel, a vytáhli vězně na nohy. Jejich vzlykání nedokázaly utlumit ani roubíky. Před deseti lety jsem byla na jejich místě. Věděla jsem, co je čekalo. Měli právo být vyděšení.

Tristan mi položil ruku na rameno, aby mě zastavil, než jsem se vydala za ostatními. „Zajdi si za Eduardem, vypadáš jak omlácená brambora. Nedá se na tebe dívat."

Zašklebila jsem se, ignorujíc bolest, která mi vystřelila obličejem. „Nech si ty lichotky. Gemma bude žárlit."

„Sklapni a zmiz odsud, než ti přidám i z druhé strany."

Radši jsem ho nepokoušela a předala mu ženu, kterou jsem vedla. Před cestou na ošetřovnu jsem se zastavila u sebe v pokoji, abych se rychle osprchovala a převlékla. Náš léčitel nesnášel, když jsme na ošetřovnu tahali špínu.

Eduardovi zabralo přesně dvě minuty dát mě zase do pořádku. Když jsem s díky seskočila z vyšetřovacího lůžka, přes obroučky tenkých brýlí mi věnoval vážný pohled. „Landon se tu před svítáním zastavil. Mám ti vyřídit, že na tebe čeká ve svých pokojích."

Nepřekvapilo mě, že náš pán věděl, že budu potřebovat ošetřit. Díky jeho schopnosti moje zranění nejspíš viděl dlouho předtím, než k němu vůbec došlo. Přikývla jsem a zamířila dlouhou chodbou do zadní části domu, kde Landon přebýval. Vinařství se dřív pyšnila masivními francouzskými okny s výhledem na krajinu na každém kroku. Všechny teď byly zazděné. Dům byl temný, osvětlovaný jen slabou září elektrických žárovek.

Zastavila jsem před Landonovými dveřmi.

„Dále," ozvalo se zevnitř tlumeně, než jsem vůbec stihla zvednout ruku, abych zaklepala.

Landon seděl u masivního dubového stolu v rohu místnosti, která sloužila jako obývák a pracovna v jednom, skloněný nad nějakými papíry. Už si stihl odložit sako a vyhrnout rukávy košile, uvolněný vzhled, který si schovával jen pro soukromí svých pokojů. Když jsem za sebou zavřela, zvedl ke mně oči. Světlo velkého lustru lichotilo jeho tváři, zdůrazňovalo jeho klasicky pohledné rysy. Vlasy mu nad ušima začínaly šedivět, jeho tělesné schránce muselo být kolem padesáti, ale stvoření v ní bylo mnohem starší.

Pokorně jsem sklopila pohled k zemi. „Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

Vstal a několika línými kroky překonal prostor mezi námi. „Podívej se na mě."

Poslechla jsem a vzhlédla k němu – byl skoro stejně vysoký jako Ezra. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene, černé oči bez bělma se ale potěšeně leskly. „Vedla sis dobře."

„Děkuji, pane."

„Tristan mi podával pravidelná hlášení. Vím, že jsi byla klíčovým hráčem této mise. Je jen spravedlivé, abys ji dotáhla do konce."

Zamračila jsem se. „Obávám se, že nerozumím..."

„Ten chlapec, kterého jsem vybral," vysvětlil. „Chci, abys ho vycvičila."

Krev mi zmrzla v žilách. Modlila jsem se, aby to nepoznal. „Já... Vážím si vaší důvěry, pane, ale nemyslím, že jsem na tak důležitý úkol připravená."

Do tváře se mu vloudil náznak vlídného úsměvu. „Mnohokrát jsi byla u výcviku přítomna, pomáhala jsi. Zvládneš to. Mám v tebe plnou důvěru." Tázavě nadzvedl obočí. „Pokud ovšem neexistuje jiný důvod, proč to nechceš udělat?"

Nelíbilo se mi, co naznačoval. Hrdě jsem se napřímila. „Bude mi ctí se výcviku ujmout. Nezklamu vás."

„Ty nikdy," vydechl, pozorujíc mě s něhou, které by monstrum nemělo být schopné. „Proto tě mám nejraději." Prstem mě pohladil po hraně čelisti, pokračoval dolů po linii mého krku. „Dost už o práci, vypadáš vysíleně. Nedala by sis něco k snědku? Mám tvoje oblíbené."

V ruce se mu zaleskla dýka, kterou tasil bůh ví odkud. Zaťal pěst a bez zaváhání si přejel ostřím přes žílu na zápěstí. Z rány se vyvalila temně rudá tekutina, stékala mu po předloktí a pomalu odkapává na podlahu. Z toho pohledu se mi sbíhaly sliny.

Landon mi poraněnou paži strčil před obličej. „Na co čekáš? Vystydne ti to."

Popadla jsem ho za ruku a přisála se mu k zápěstí. Jeho sladká krev mi naplnila ústa. Slastně jsem zamručela. Jeho síla se přese mě převalila jako vlna tsunami, prorážela si cestu mým tělem, dokud ho dočista nenaplnila. Zhluboka jsem sála, nenasytně hltala moc, kterou mi nabízel, dokud se jeho rána nezavřela.

Olízla jsem si rty a pustila ho. Srdce mi bilo jako splašené, vzrušené ze síly, která mi znovu proudila žilami. „Děkuji."

Nadzvedl koutek úst v samolibém úsměvu. „Rád jsem pomohl. Teď se postaráme o moje potřeby. Svlékni se."