Odvrácená strana Slunce

8 - NIALL

Zhluboka jsem se nadechl. Srdce mi bušilo až v krku a nemohl za to běh parkem.

Našel jsem ji. Konečně jsem ji našel. Po vší té době jsem ji zase viděl. Dotýkal jsem se jí. Byla skutečná. Ostrá bolest hlavy po ráně kamenem mě o tom ujišťovala.

Jo, naše shledání neproběhlo, jak jsem si představoval. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale když jsem uviděl její tvář, nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Zmrzl jsem a svět se mnou. Pak šlo všechno do háje.

Pevně jsem sevřel volant a několikrát udeřil hlavou do opěrky sedadla. Každá buňka mého těla křičela, abych se vrátil do parku, než se mi znovu ztratí. Akorát bych zbytečně riskoval. Už byla dávno pryč. Nechal jsem si ji proklouznout mezi prsty.

Mal do mě šťouchla čumákem a zakňučela, vycítila moji frustraci. Povolil jsem sevření volantu a podrbal ji za uchem.

„Vedla sis dobře," pochválil jsem. Dlouhé chlupy na krku měla mokré a slepené. Snažil jsem se nepřemýšlet o tom, komu krev na jejím kožichu patřila. Jen mě chránila. Kdyby nezasáhla, Saige by mě zabila. Netušila, kdo jsem. Rád jí to připomenu. Obrátím kvůli ní tohle hnusný město vzhůru nohama, pokud budu muset. Znovu už mi neunikne.

Otřel jsem si krev z obličeje, nastartoval auto a vyrazil domů. V myšlenkách jsem si pořád dokola přehrával události z parku, a než jsem se nadál, zastavoval jsem před masivní železnou branou. Vyklonil jsem hlavu z okýnka a kývl do kamery. Ozvalo se pípnutí a brána se se skřípěním otevřela. Neobtěžoval jsem se zajíždět na parkoviště za budovou a zastavil přímo před předním vchodem. Vyskočil jsem z auta a hnal se dovnitř, ignorujíc vyplašené pohledy hlídky u dveří i všech, které jsem po cestě minul.

Vrazil jsem na ošetřovnu a málem Ethanovi způsobil infarkt. Když uviděl krvavý šrám, který se mi táhl nad levým obočím, tiše zaklel. Několika rychlými kroky překonal místnost, aby moje zranění prozkoumal. „Co se ti stalo?"

Potlačil jsem syknutí, když mi prsty prohmatal okraje rány, a odtáhl se od něj. „Nic to není."

„Je to hluboké," nesouhlasil. „Budeš potřebovat stehy."

Přešel k jedné ze skříní a začal vytahovat zásoby, když se najednou zarazil. Rozhlídl se kolem. Jeho zamračení se prohloubilo. „Kde je Colin?"

Sakra. Na tohle jsem zapomněl. „Rozdělili jsme se."

Viděl mi až do žaludku. „Jel s týmem na Frankovu základnu, že?" Když jsem neodpověděl, nevěřícně zavrtěl hlavou a vrátil se k původní činnosti. „Vážně nevím, proč se vám ještě snažím dávat rozkazy. Stejně si děláte, co chcete."

Kývl na mě, ať se posadím na vyvýšené lůžko ve středu místnosti, náruč plnou věcí.

Rozhodně jsem teď nehodlal plýtvat čas kvůli takové kravině, jako byl škrábanec na čele. „To může počkat."

„Zasviníš mi celou podlahu."

Podíval jsem se dolů a jo, jeho zašedlé kachličky byly místy spíš rudé. Většinu toho nepořádku měla na svědomí Mal, která spokojeně ležela vedle mě s vyplazeným jazykem.

Než jsem stačil cokoli říct, dveře na ošetřovnu se rozletěly a dovnitř vplula Naomi. Vysoký, blonďatý culík se jí pohupoval v rytmu kroků.

„Slyšela jsem, že jsi zpátky," usmála se. Bylo jí pětadvacet, ale s těmi dolíčky ve tvářích vypadala na šestnáct. „Slíbil jsi, že...." Vytřeštila oči, když si všimla zakrvácené podlahy. Okamžitě klečela vedle Mal a prohmatávala jí ulepenou srst. „Je zraněná?"

„Není to její krev."

Moc ji to neuklidnilo. Zvedla ke mně hlavu, tvář plnou obav. „Co se stalo?"

„Dobrá otázka," odtušil Ethan. „Ještě čekám na odpověď."

Umíral jsem touhou mu všechno povědět. Zaťal jsem zuby, abych si v tom zabránil. Naomi o ničem z toho nevěděla. Upřednostnil bych, kdyby to tak zůstalo. Stačilo, že jsem lítostivé pohledy musel snášet od jednoho trouby.

Snažil jsem se přijít s výmluvou, jak odsud Naomi vykopnout, aniž by se urazila, ale žádnou jsem nepotřeboval. Obrátila oči v sloup a vstala, jako by přesně věděla, co se mi honí hlavou. „Vezmu Mal ven a vykoupu ji, než se jí někdo lekne."

„Díky."

Ve vteřině, kdy se za ní zavřely dveře, jsem ta slova na Ethana vychrlil, jako by mě pálila na jazyku. „Viděl jsem ji."

„Koho?" nechápal.

Jak to mohl nechápat? Byla jediná, na čem záleželo!

Můj výraz musel být dostatečně výmluvný, protože zalapal po dechu. Dezinfekce, kterou držel, mu vypadla z rukou a rozlila se po zemi. Ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost.

„Jsi si jistý?"

V duchu jsem zavrčel. Co to sakra bylo za debilní otázku? Samozřejmě, že jsem si byl jistý. Měla jinou barvu vlasů a její nenávistný výraz se vůbec neshodoval s tím, jak se na mě dřív dívala, ale ty oči... Její oči bych poznal vždycky. Pronásledovaly mě ve snech, nedovolily mi zapomenout. „Jo."

„Bože, to je... Po takové době... Už jsem skoro nedoufal..." Zavrtěl hlavou, příliš šokovaný, než aby si dokázal utřídit myšlenky a vyplodit celou větu. Přesně jsem věděl, jak se cítí. „Co jsi jí řekl?"

„Moc jsme nemluvili."

Pochopil. Pohledem přeletěl k mému zranění a nadzvedl obočí. „To ti udělala ona?"

Pokrčil jsem rameny. „Není sama sebou. Věděli jsme to."

„To jo, ale nenapadlo mě, že by se ti mohla snažit ublížit. Dost to komplikuje situaci."

Pro něj možná. Pro mě to nic neměnilo. „Nečekal jsem tak dlouho, abych to teď vzdal."

Dlouho si mě prohlížel, snažil se rozhodnout, jestli má cenu pokoušet se změnit můj názor. Dal jsem si záležet, aby můj výraz zůstal tvrdý a nekompromisní. Nakonec si těžce povzdychl. „Předpokládám, že máš plán."

Jo. Přivedu ji zpátky – jakýmkoli způsobem. „Pracuju na tom."