Odvrácená strana Slunce

9 - IVY

Probudila jsem se na ošetřovně s Tristanovým naštvaným obličejem přes celé zorné pole. Zamrkala jsem, doufala, že to byla jen halucinace způsobená ztrátou krve, ale nepodařilo se mi ten obraz zahnat.

Když promluvil, žíla na krku mu naštvaně pulzovala. „Co jsi kurva vyváděla?"

Dobrá otázka. Abych získala čas vymyslet odpověď, vytáhla jsem se do sedu a podrobila zraněnou ruku inspekci. Předloktí jsem měla zarudlé, ale svaly byly zacelené, kůže opět hladká. Zavrtěla jsem prsty, abych zkusila jejich funkčnost. Všechno se zdálo v pořádku.

„Ivy." Obláčky kouře, které Tristanovi stoupaly z ramenou, mě varovaly, že jsem to natahovala příliš dlouho.

„Já..." začala jsem a zase se zarazila. Co jsem mu měla povědět? Že jsem bouchla jak saze a málem zaútočila na přátele našeho pána? Že jsem se bez přemýšlení a krytí vrhla do pronásledování neznámého vetřelce? Nebo snad že nade mnou zvítězil špinavý čokl? V každém z těch scénářů jsem byla za neschopného idiota. „Ezra ti nic neřekl?"

„Prý nic neviděl. Šel tě hledat, protože si v jeho vizi ležela zakrvácená na zemi, a přesně tak tě našel. Co se stalo?"

„Nejsem si jistá," zalhala jsem, odhodlaná před ním to epické fiasko ututlat. „Šla jsem na vzduch, zatímco Gemma předávala vězně, a něco na mě zezadu skočilo z houští. Byla tma, pořádně jsem to neviděla, ale... Myslím, že to bylo nějaké zvíře. Ezra to musel vyplašit, když přiběhl."

Tristan pochybovačně nadzvedl obočí. „Takhle tě zřídilo zvíře? Proč jsi na něj nepoužila svoji moc?"

„Žralo mi to ruku. Neuvažovala jsem úplně jasně."

Ohlédl se po někom na druhé straně místnosti, kam jsem přes něj neviděla. Podle hlasu se tam nacházel Eduard, náš léčitel.

„Rozhodně to vypadalo jako zvířecí kousnutí," potvrdil. „Možná vlk?"

„Co by dělal vlk ve městě?"

„Nejsem zoolog, ale Dům růží není tak daleko od lesa. Možná se tam zatoulal v honbě za potravou?"

Kdybych mohla, přetáhla bych Eduarda po hlavě stolní lampou, aby se mu trochu rozsvítilo. Debilnější vysvětlení ho napadnout nemohlo? Rychle jsem si nelibost vymazala z tváře, a když se Tristan znovu obrátil na mě, souhlasně jsem pokyvovala. „To dává smysl."

Soudě podle jeho výrazu si to nemyslel. Než se v tom mohl začít rýpat, shodila jsem nohy z postele a pokusila se před jeho nedůvěrou utéct. Sotva jsem vstala, zamotala se mi hlava. Praštila jsem sebou zpátky na matraci, zatímco svět kolem mě se nebezpečně nakláněl.

„Tvrdil jsi, že je v pořádku," vyštěkl Tristan.

Najednou jsem před sebou měla Eduardovu vrásčitou tvář a takhle zblízka se jeho asijské rysy hodně podobaly Tristanovým. Zamrkala jsem, když mi do oka posvítil baterkou a na chvíli mě tak připravil o zrak. Byl doktorem dlouho předtím, než do našeho světa vtrhly Stíny, ale jeho nová schopnost léčení mu práci značně usnadňovala. „Ztratila hodně krve. Pár hodin odpočinku a bude jako nová."

Tristan mi zatlačil na ramena a donutil mě si znovu lehnout. „Slyšela jsi doktora. Trochu se prospi a za rozbřesku se sejdeme ve sklepě. Čeká tam někdo, kdo umírá touhou se s tebou seznámit."

Žaludek se mi stáhl. Setkání s Jeremiahem mě natolik rozhodilo, až jsem zapomněla, že mě čekal výcvik nového Chodce. Měla jsem toho chlapce, kterého jsme zajali během ranního útoku na rebely, rozdrtit na prach a přestavět podle Landonovy představy. Lidi nebylo těžké zlomit. Stačilo jim sebrat naději na záchranu a sesypali se jak domeček z karet. Horší bylo jejich zničenou mysl znovu vybudovat, jinou, odolnější, bez pocitů. Bezmezně oddanou našemu cíli.

Přikývla jsem, potlačujíc obavy, že byl ten úkol nad moje síly.

„Ťuk, ťuk."

Ohlédla jsme se ke dveřím, vděčná za to rozptýlení.

Ezra se opíral o futro a široce se křenil. „Jak se má naše krotitelka divoké zvěře?"

Tristan mě poplácal po noze. „Nechám tě ho zabít beze svědků."

Kývl na Eduarda, aby ho následoval z místnosti, nepochybně ho chtěl podrobit dalšímu výslechu. O léčitele jsem se nebála, nic nevěděl. Problém představoval jen Ezra, který se přesunul k mojí posteli a hleděl na mě s významně nadzvednutým obočím

„Proč jsi mu neřekla o tom rebelovi?"

Další velice dobrá otázka, na kterou jsem nechtěla odpovědět. „Nevím jistě, co byl zač. Po tom výbuchu minulý týden jsou všichni podráždění, nechci spustit další lov na čarodějnice, dokud nebudu mít důkazy."

„A slunce vychází na západě," odfrkl. „Tak to zkus ještě jednou."

Probodla jsem ho varovným pohledem, ale ani to s ním nehnulo. Když se zrovna nedokážete sami ani udržet na nohou, nikdo vaše výhrůžky nebere vážně. „Posrala jsem to," přiznala jsem v naději, že ho tím stáhnu na svoji stranu. „Udělala jsem hloupou začátečnickou chybu, nechala se jím zaskočit a tvrdě za to zaplatila. Jestli se to Tristan dozví... jestli zjistí, že jsme ho nechali utéct... Řekněme, že chci ten svinčík uklidit, než se obrátí proti nám."

Trošku jsem si to přikrášlila. Spíš než o reakci našeho velitele mi šlo o tu Landonovu. Bála jsem se, co udělá, jestli se k němu donese, jak jsem se zachovala hloupě a impulzivně. Musel vědět, co se mnou návštěva Domu růží udělá, nijak jsem se netajila tím, že bych to místo nejraději viděla shořet do základů. Nemohla jsem si pomoct a uvažovala, že mě tam poslal schválně jako určitý druh testu. Chtěl vidět, jak se zachovám pod tlakem? Jestli dokážu zkrotit svůj hněv? Jestli ano, selhala jsem na plné čáře. Musela jsem to pochybení napravit. Doručit mu hlavu rebela na stříbrném podnose se mi zdálo jako dobrý začátek.

Ezra si těžce povzdechl. „Co chceš dělat?"

Vylíčila jsem mu svůj plán, který se mi formoval v hlavě od chvíle, co jsem se probudila. Neskákal zrovna nadšením, ale nakonec souhlasil, že mi pomůže. Jakmile jsme domluvili všechny podrobnosti, vykopla jsem ho z ošetřovny, abych mohla odpočívat, jak nakázal Eduard.

Připadalo mi, že jsem sotva zavřela oči, a už jsem musela vstávat. Jakmile Eduard provedl povinnou výstupní prohlídku, propustil mě. Dovlekla jsem se do svého pokoje, abych ze sebe smyla zaschlou krev a převlékla se do čistého – i když to nejspíš bylo zbytečné vzhledem ke špinavé práci, která mě čekala. Mokré vlasy jsem si nad levým uchem zapletla do typických copánků a zbytek stáhla do vysokého culíku, aby mi nepřekážely v práci. S prvním slunečním paprskem, který prořízl oblohu, jsem zamířila do sklepa.

Kráčela jsem dlouho chodbou, oči upřené před sebe. Vytěsnila jsem naříkání, které se ozývalo z okolních cel, s těžkým, zatuchlým vzduchem jsem si ale poradit nedokázala. Vtahoval mě zpátky do minulosti, každý nádech mi připomínal čas, který jsem tu strávila. Když mě Landon odkoupil, měla jsem za sebou víc jak rok utrpení v Domě růží. Myslela jsem si, že jsem zocelená, připravená na všechno, co by mi mohli udělat. Rádi mě přesvědčili o opaku. Tolikrát mě rozbili a znovu složili, že už jsem nefungovala správně. Kousky mě se v průběhu nadobro ztratily. Moje srdce a duše byly mezi nimi. Proto jsem teď mohla vstoupit do temné místnosti, která se nedala nazvat jinak než mučírnou, a při pohledu na vyděšeného chlapce připoutaného ke stolu necítit vůbec nic.

„Připraveni?" zeptala jsem se Tristana s Lincolnem. Čekání na mě si krátili přebíráním mučících nástrojů přímo před očima zajatce, čímž ho týrali aspoň psychicky, když ta fyzická část byla na mně.

Lincoln vycenil zuby v chladné napodobenině úsměvu. „Jsi si jistá, že to zvládneš? Tohle je naše doména."

Velkoryse jsem tu očividnou urážku ignorovala a přijala ocelovou palici, kterou mi nabízel Tristan. „Začneme."

Sklepení naplnil chlapcův křik, jak jsem mu přerazila obě nohy.