Odvrácená strana Slunce

5 - NIALL

Vrznutí dveří mě vytrhlo ze snu, který mě pronásledoval posledních čtrnáct let. „Vstávej."

V duchu jsem zaúpěl a vytáhl se do sedu. Přišlo mi, že jsem spal nanejvýš pár minut, ale muselo to být mnohem déle. Colin už byl v plné výstroji, připravený vyrazit do akce. Netrpělivě přešlapoval na prahu mého pokoje, čelist i pěsti zaťaté. Kdyby šlo o kohokoli jiného, ten výraz by mě zneklidnil, ale můj milovaný bratránek se jinak tvářit neuměl. „Kolik je hodin?"

„Bude devět."

Proč mě sakra budil? Měli jsme vyrazit až o půlnoci.

„Naomi se zrovna vrátila..."

Ta slova zapůsobila jako ledová sprcha. Rázem jsem byl na nohou a natahoval na sebe kalhoty. „Je v pořádku?" Pořád jsem té holce říkal, že ji zvědavý nos jednou přivede do problémů, ze kterých se nezvládne vylhat.

„Ona jo, ale Frankova základna..." Zavrtěl hlavou, oči plné nenávisti. „Vypálili ji do základů."

Ztuhl jsem v polovině pohybu. Nebylo to ani měsíc, co jsme jim pomáhali posilovat obrany. To místo bylo jako pevnost. Jak se tam sakra Chodci mohli dostat? „Nějací přeživší?"

„O žádných nevíme."

To nic neznamenalo. Přetáhl jsem si přes hlavu triko a popadl kanady. „Musíme se tam vrátit a pročesat okolí. Jestli..."

„Ethan už sestavuje tým," zamručel Colin. Ani se nesnažil maskovat podráždění. „My dva nejsme jeho součástí. Chce, abychom se drželi plánu, věříš tomu? Nepřítel nám buší na vrata a my si máme hrát na donáškovou službu."

Přečkal jsem prvotní vlnu frustrace, která mě nabádala vrazit k Ethanovi do kanceláře a přimět ho změnit názor, a zkusil se na situaci podívat jeho očima. Vždycky viděl souvislosti daleko líp než my.

„Má pravdu," odtušil jsem nakonec. Splašený tep se mi začínal vracet do normálu. „Pokud ty léky nedoručíme, k Frankovým lidem do rána přibudou další těla." Většinou bylo pašování nelegálního zboží do města rutinní záležitostí, otáčeli jsme se tam tucetkrát za měsíc. Kvůli imbecilovi, který se minulý týden rozhodl vyhodit do povětří oblíbený pánský klub Stínů a vzal s ním i polovinu městského bloku, jsme se ale s pravidelnou dodávkou opozdili. Od toho útoku jsme se neodvážili vytáhnout paty ze základny, hlídky Chodců byly i přes den příliš silné. Za ideálních okolností bychom prostě počkali, než se situace uklidní, ale tlačil nás čas. Desítky lidí spoléhaly na naši pomoc. Po divoké diskuzi a zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli risknout dodávku v noci, kdy byli naši nepřátelé nejsilnější. Pod svícnem je největší tma a tak dále.

„Neříkám, že se na ně máme vykašlat," ujišťoval mě Colin. „Ale nemusíme tam jezdit zrovna my. Ať pošle třeba Mitchella."

„Do středu území Stínů během stavu pohotovosti? Akorát by se nechal zajmout a všechny nás naprášil."

Obrátil oči v sloup. „Jasně, je to milenec, ne bojovník," odfrkl. „Jak jsem jen mohl zapomenout."

Nasoukal jsem se do černé bundy totožné s tou, jakou na sobě měl Colin. Posledních osm měsíců strávil naštvaný na celý svět, postupně od sebe všechny odehnal. Já ho pořád toleroval jen proto, že jsme byli rodina. A protože jsem přesně věděl, jaké to je ztratit lásku vašeho života. Pokud mu chovat se jako kretén pomáhalo to překonat, nemohl jsem říct půl slova. Každý jsme se s bolestí a hněvem vypořádávali jinak. „Jestli tak toužíš prohrabávat trosky, posluž si. Zvládnu to doručit sám."

„Ethan vyletí z kůže, jestli zjistí, že jsi jel bez zálohy."

Hvízdl jsem a z postele seskočila obrovská, černá koule chlupů. Když se mi Mal posadila u nohy, podrbal jsem ji na hlavě. Vypadala jako příšera z hororu, ale dokud jsem nedal rozkaz, byla něžná jak plyšový méďa. Preferoval jsem její společnost před kýmkoli tady. Poslouchala na slovo a nikdy si nestěžovala. „Zálohu mám."

„Pes se nepočítá."

Mal varovně zavrčela. Potlačil jsem úsměv. „Řekl bych, že Mal nesouhlasí."

Colin přimhouřil oči, probodával mě pohledem, jakoby se mě silou vůle snažil přimět změnit názor. Nakonec pokrčil rameny. „Jak chceš, bratránku. Bude to tvůj pohřeb."

Dneska jsem umřít neplánoval. Dal jsem slib, který jsem musel dodržet.