Odvrácená strana Slunce

13 - IVY

Svalila jsem se z nízkého lůžka a zabořila hlavu do nerezového záchodu právě včas, abych nepozvracela podlahu. Hrdlo jsem měla podrážděné od žaludečních šťáv, které jsem neustále dávila. Nic jiného už ve mně nezbylo. Všechny ty runy kolem si vybíraly krutou daň. Vnitřnosti mi v břiše dělaly kotrmelce, mozek jsem měla jako v mlze, nedokázala jsem uvažovat. Už dávno jsem ztratila přehled o čase. Nevěděla jsem, jestli mě tu drželi teprve hodiny, nebo už dny.

Otřela jsem si pusu hřbetem ruky a opřela se zády o rám postele. „Bavíte se dobře?" zavolala jsem do prázdna. Od jejich první návštěvy za mnou nikdo nepřišel, ale nepochybovala jsem, že mě nepřetržitě sledovali zpoza zrcadla. Jen se rozhodli ignorovat veškeré moje pokusy navázat kontakt.

Nečekala jsem, že mi tentokrát někdo odpoví. Ale dveře do místnosti se najednou otevřely a před mojí celou se objevil Robin Hood. Skrz mříže mi hodil plastovou láhev s vodou.

Vděčně jsem po ní skočila a několik nekonečných vteřin zápasila s víčkem. Když se mi láhev konečně podařilo otevřít, polovinu jsem vypila na jeden zátah. Voda okamžitě letěla ven. Napodruhé jsem stejnou chybu nezopakovala a přinutila se usrkávat po malých doušcích, přestože jsem byla vyprahlá jak Sahara. Bylo mi úplně fuk, že vodu mohli něčím říznout a zdrogovat mě – nebo hůř. Byla jsem jim vydaná na milost tak jako tak.

Hood mě pozoroval s kamennou tváří. „Je ti líp?"

„Co ode mě sakra chcete?" odsekla jsem místo odpovědi. Tu otázku jsem si nepřestávala klást, co mě sem zavřeli. Jestli doufali, že ze mě dostanou nějaké informace, čekalo je hořké zklamání. I ta nejhorší forma mučení, kterou by dokázali vymyslet, by pro mě byla procházka růžovou zahradou v porovnání s tím, čemu mě vystavil Landon.

Tváří se mu mihl stín. „Od tebe? Nic."

Zmačkala jsem prázdnou láhev a mrštila ji po něm. Bez problémů se jí vyhnul. „Tak mě pusťte!"

„Ne."

Nesmlouvavost toho slova mě přiměla vyskočit na nohy. Popadla jsem mříže a vší silou jimi zalomcovala, nevšímala si ostré bolesti v dlaních. „Pusťte mě!"

V ramenou se mu usadilo napětí, pozoroval mě s přimhouřenýma očima, jako by se mi z obličeje snažil vyčíst můj plán. „Ublížíš si."

Ruce mi hořely. „Pusť mě a přestanu."

Zavrtěl hlavou. „Omdlíš bolestí dlouho předtím, než ty dveře otevřu."

Vycenila jsem zuby, odhodlaná dokázat mu, že se mýlil. Vzduch naplnil štiplavý zápach spáleniny, ze kterého se mi zvedal žaludek. Každá buňka mého těla křičela, ať se zdroje toho hrozného utrpení pustím. Sevřela jsem mříže ještě pevněji. Bolest mě neovládala, já kontrolovala ji.

Aspoň do té doby, než toho na moje vysílené tělo bylo příliš a prostě vyplo.

Když jsem znovu přišla k sobě, měla jsem ruce omotané obvazy a na zápěstí želízko. Zkušebně jsem zatahala za řetěz, který mě poutal k noze k zemi připevněné postele. Ani se nehnul. Frustrovaně jsem zaúpěla. Čím dál lepší.

„Můžeš si za to sama."

Obrátila jsem hlavu za tím suchým hlasem. „Ale nepovídej," zašklebila jsem se na Hooda, který opět stál před mojí celou. To neměl na práci nic lepšího? Nebo si moje utrpení tolik užíval, že nechtěl přijít ani o vteřinu? „Určitě jsi umíral touhou vidět mě spoutanou."

„Je to pro tvoje bezpečí."

Zněl tak přesvědčeně, že jsem se rozesmála. „Co na tom záleží, jestli se trochu popálím? Stejně mě nakonec zabijete."

Jeho nedotknutelnou fasádu narušilo hluboké zamračení. „Neublížíme ti. Chceme ti pomoct."

V čem jako? Nenapadala mě jediná odpověď, která by dávala smysl. „Nestojím o vaši pomoc."

„Možná ne, ale potřebuješ ji. Jen o tom ještě nevíš."

Odfrkla jsem a odvrátila od něj pohled, soustředila se na runami pokrytý strop cely. „Jsou tyhle kryptické řeči součástí mučení? Protože to funguje."

„Nikdo tě mučit nebude."

„To má být vtip? Vidíš, co se mnou ty vaše klikyháky dělají. To si do mě rovnou můžeš odložit pár dalších šípů, vyjde to úplně nastejno."

Mlčel tak dlouho, až jsem si začínala myslet, že neodpoví. Když konečně promluvil, v hlase mu zazníval náznak lítosti. „Jiná možnost není. Nemáme čas čekat, než z tebe to svinstvo zmizí přirozenou cestou."

Ta slova mě uhodila do tváře jako facka. Vyletěla jsem do stoje, polkla nevolnost a přiblížila se k mřížím, nakolik mi to řetěz dovoloval. „O čem to mluvíš?" chtěla jsem vědět. „O co přesně se snažíte?"

„Víme, jak z vás dělají... tohle." Neurčitě mávl rukou mým směrem, vyhýbajíc se nelichotivému označení, které měl na jazyku. „V žilách ti koluje jejich temnota, tráví ti mysl. Bez ní to zase budeš ty."

Chvíli trvalo, než jsem pochopila, co naznačoval. Vyprskla jsem smíchy. „Snažíte se mě spasit?" To byli vážně tak naivní? „Nerada vám kazím iluze, ale to se vám nepodaří. Nezbylo nic, co byste mohli zachránit."

Přistoupil těsně k mřížím a jeho maska ho poprvé zradila. V tváři se mu odráželo tolik surových emocí, že splývaly v jednu a nešly rozluštit. „Můžeš si hrát na monstrum, ale někde hluboko v tobě pořád přežívá lidskost," procedil bez nejmenší známky nejistoty. „Najdu ji a vytáhnu na světlo. Přivedu tě zpátky, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám."

Zůstala jsem na něj oněměle zírat, totálně zmatená. Jeho odhodlání nedávalo smysl. Odkdy rebelové projevovali Chodcům byť jen zrno vstřícnosti? Co mu záleželo na mojí záchraně? A proč se na mě teď díval, jako by viděl někoho úplně jiného, než tu zesláblou napodobeninu člověka, kterou jsem se stala?

Než jsem mohla získat odpovědi, dveře do místnosti se hlasitě rozletěly. Klaun se zarazil na prahu, čelist napjatou. „Máme problém," oznámil stroze.

Hoodova tvář se znovu stala nečitelnou. Přikývl a následoval Klauna pryč.

S jejich odchodem mi předchozí debata začala připadat o to neskutečnější, až jsem uvažovala, jestli jsem si to jen nepředstavovala. Byla jsem zraněná a vyčerpaná, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si se mnou mozek pohrával.

Svalila jsem se zpátky na postel a vytáhla si přikrývku vysoko ke krku, abych před očima zvědavců zamaskovala třasavku. Rozhodně věděli, co dělají. Ty odporné runy mě tak vysávaly, že jsem cítila první příznaky absťáku, i když jsem den, maximálně dva zpátky pila Landonovi přímo ze žíly. Měla jsem být při plné síle aspoň týden, ale tímhle tempem nebudu za pár hodin schopná se sama ani zpříma posadit a veškeré moje naděje na útěk půjdou do háje. Naneštěstí mi došly nápady. Hood mě měl prokouknutou, a dokud bude poblíž, všechny moje pokusy překazí stejně jako můj plán vyprovokovat Klauna k bitce. Potřebovala jsem se ho zbavit. Co nejdřív.

Nemohlo uběhnout ani pět minut, když jsem znovu zaslechla skřípání dveří. Zhluboka jsem se nadechla, abych si z tváře vymazala všechny známky slabosti, a s úšklebkem jsem se ohlédla. „To mi nemůžeš..."

Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Nestál přede mnou Hood, jak jsem čekala. Nebyl to ani nikdo z mužů, které jsem znala, a které jsem měla prakticky nulovou šanci obalamutit.

Poslali za mnou novou ovečku a tahle byla připravená na porážku.