Odvrácená strana Slunce

7 - IVY

Rozrazila jsem dveře a hnala se z nevěstince, jako by mi za patami hořelo. Potřebovala jsem se dostat pryč, daleko od Eleny a Jeremiaha, než mě opustí poslední zbytky zdravého rozumu a všem nám podepíšu rozsudek smrti.

Když si Ezra všiml, že mířím jeho směrem jak hurikán, poplašeně vyskočil z dodávky. „Co se stalo?"

„Zůstaň v autě!" vyštěkla jsem. Ignorovala jsem zmatené otázky, které za mnou volal, a řítila jsem se pryč chabě osvětlenou ulicí, dokud mě z toho zběsilého tempa a špatného dýchání nezačalo píchat v boku.

Zastavila jsem se na kraji parku tak zanedbaného, že začínal připomínat spíš džungli, a opřela se o nízkou zídku, která ho ohraničovala. Zavřela jsem oči a pokoušela se uklidnit zrychlený dech i splašené srdce. S klidnou hlavou bylo snazší se na celou situaci podívat s odstupem. Ani trochu se mi nelíbilo, co jsem viděla. Nebýt Gemmy... Sakra, málem jsem nás všechny zabila. Na co jsem myslela?

Popadla jsem všechny nepříjemné pocity, které ve mně návštěva Domu růží vyvolala, zmačkala je do kuličky a vysokým obloukem zahodila pryč. Dávno jsem nebyla ta slabá, zlomená holka, která se před Jeremiahem krčila v koutě, jen co vešel do pokoje. Neměl nade mnou žádnou moc, pokud mu ji sama nedám. Tváří v tvář dávným nočním můrám, které ztělesňoval, jsem na to na okamžik zapomněla, dovolila mu dostat se mi pod kůži. Stejnou chybu už neudělám. Ten hajzl si nezasloužil jedinou moji myšlenku, natož moji hlavu na stříbrném podnose, kterou by dostal, kdybych se nechala znovu vyprovokovat a zaútočila na něj.

Zvedla jsem se ze zídky, klidná a odhodlaná, připravená k návratu. Z parku několik metrů ode mě se vynořila tmavá postava a spěšně přeběhla silnici. Dotyčný – podle mohutné postavy to byl muž, asi sto osmdesát centimetrů vysoký – se pohyboval naprosto neslyšně s efektivitou cvičeného bojovníka. Na sobě měl černé oblečení připomínající vojenskou uniformu doplněné o slušivou kuklu, na zádech se mu pohupoval toulec s šípy a luk. Zastavil se a bleskově se rozhlédl kolem. Zacouvala jsem hlouběji do stínů vysokého stromu za mnou, abych se před jeho pátravým zrakem skryla. Takhle pozdě ven nikdo s rozumem nechodil. Chtěla jsem vidět, proč tolik riskoval.

Muž zabušil na dveře jednoho z domů. O třicet vteřin později vykoukla na ulici postarší žena. Když spatřila osobu na prahu, strach z její tváře zmizel a vystřídala ho vděčnost. Pokorně se ukláněla, zatímco jí zakuklený muž předával černou cestovní tašku.

To mi stačilo. Vystoupila jsem ze stínů.

„Hej!" zavolala jsem na ně, vykračujíc k nim. Ať prováděli cokoli, rozhodně to nebylo zákonné. Jakožto zástupce Stínů jsem měla povinnost dohlédnout na to, aby za svoje jednání byli náležitě potrestáni. „Prokažte se!"

Zakuklenec v mžiku překonal silnici a vrhl se zpátky do přerostlého parku, kde se mi mohl snadno ztratit. Okamžitě jsem ho následovala do porostu, sprintovala cestou souběžnou s jeho, ignorujíc větvičky, které mě šlehaly do tváře. Jeho tělo se míhalo mezi stromy asi deset metrů ode mě, příliš dobře kryté, než abych na něj mohla použít svoje schopnosti.

„Zastav!" křikla jsem. Musel mě slyšet. Stejně tak musel vědět, že stojím v potravním žebříčku vysoko nad ním. Dál zběsile uháněl vpřed.

V duchu jsem zavrčela a zrychlila, protože přede mnou začínal mít náskok. Čert aby mě vzal, jestli toho zmetka nechám utéct.

Před námi se otevřela mýtina a poskytla mi příležitost, na kterou jsem čekala. Zvedla jsem ruku a mrštila proti zakuklenci vlnu energie dost silnou na to, aby ho odhodila na druhou stranu města. Zavrávoral, jako kdybych ho šťouchla do zad, nohy se mu zapletly. To zpomalení stačilo, abych uzavřela vzdálenost mezi námi. Skočila jsem a nabrala ho do boku. Svalili jsme se na trávu ve změti končetin. Třikrát jsme se překulili, do břicha se mi zaryl jeho loket. Znovu jsem po něm mrštila energií, ale ani si toho nevšiml. Co to sakra...

Využil mého překvapení, aby nade mnou získal převahu. Najednou jsem ležela na zádech, jeho těžké tělo mě tisklo k zemi.

Ale no tak! Znovu už ne!

Na krku jsem ucítila chlad čepel, zakousla se mi do citlivé kůže.

Zakuklenec zdřevěněl. Z obličeje jsem mu viděla jen úzké rty, světlé obočí a pruh kůže kolem bledě modrých očí. Ty na mě teď třeštil, jakoby viděl ducha. Nepohnul se pět vteřin, deset, patnáct. Opětovala jsem mu jeho soustředěný pohled, abych ho zabavila, rukou pátrala v trávě.

„Ahoj," hlesla jsem.

Dlouze vydechl, jeho nůž se o centimetr vzdálil od mojí krční tepny. Popadla jsem velký kámen, který jsem nahmatala, a zakuklence přetáhla po hlavě.

Zaúpěl, na okamžik vyveden z rovnováhy. Svalila jsem ho ze sebe a osedlala si jeho tělo, připravená vymlátit mu mozek z hlavy. Zvedla jsem ruku k další ráně a... zakřičela, když mi předloktím projela ostrá bolest. Upustila jsem kámen, zápasíc s chlupatou příšerou, která se do mě zakousla. Hlasitě vrčela a kroutila hlavou, jak se mi z paže snažila vyrvat kus masa.

„Mal, pusť!"

Ten hrubý hlas přišel odkudsi pode mnou. Byla jsem příliš zaměstnaná divokým zvířetem, abych mu věnovala pozornost. Drtivé sevření mojí ruky povolilo. Pes velikosti menšího medvěda na mě dál výhružně vrčel a cenil zuby. Z huby mu kapala krev. Pokusila jsem se před tím černým démonem couvnout, sotva vnímala bolest, která se mi z předloktí šířila až do ramene. Na zakuklence jsem si ani nevzpomněla, dokud mě nepopadl za paže a znovu mě nepřišpendlil k zemi. Čekala jsem, že dokončí, co jeho mazlíček začal, ale jen na mě zíral. V očích se mu mihl stín bolesti.

„Ivy!" Ezrův hlas se k nám blížil z houští, odkud jsme přiběhli. Zřejmě nahlédl do budoucnosti, a když spatřil můj krvavý osud, vyrazil mi na pomoc.

Zakuklenec zaváhal, nespouštějíc ze mě oči. Najednou je naplňovalo odhodlání. Nechápala jsem, odkud se vzalo, ani co zamýšlel udělat. Nedozvěděla jsem se to. Ezra se objevil na kraji mýtiny a zakuklence vyplašil. Pustil mě a zmizel v temnotě i s tou svojí obludou.

Trvalo mi příliš dlouho, než jsem se vzpamatovala. Když jsem vyskočila na nohy, odhodlaná dát se do pronásledování, Ezra už byl u mě.

Při pohledu na moji potrhanou ruku si sundal košili, aby mi s ní zranění ovázal. „Musíme tě dostat k léčiteli."

Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, ale najednou mi dělalo problém vůbec se udržet ve vzpřímené pozici. Asi jsem ztratila víc krve, než jsem myslela. „Nemůžeme ho nechat..."

Spražil mě nekompromisním pohledem. „Nejsi ve stavu někoho pronásledovat. Nenechám tě vykrvácet kvůli špinavýmu rebelovi."

Chtěla jsem se hádat, ale nezbývala mi na to energie. Nechala jsem se odvést zpět k autu. Nohy jsem měla jak z gumy, a kdyby mě celou cestu nepodepíral, nezvládla bych ujít ani krok.

Gemma stála opřená o bok dodávky, ruce zkřížené na prsou, a netrpělivě poklepávala nohou. „No kde..." Když si všimla krví nasáklé látky, kterou jsem měla omotanou kolem předloktí, poplašeně k nám přiskočila. „Co se jí do hajzlu stalo?"

Ezra se neobtěžoval s odpovědí a postrčil mě směrem k ní. „Vezmi ji domů," poručil. Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit s takovou autoritou – rozhodně ne na nikoho z nás. Sice byl Landonův svěřenec a Chodcem ho vychovali, ne vytvořili jako nás ostatní, ale všichni jsme byli podstatně mocnější než on. V hierarchii naší skupiny seděl na posledním místě. „Potřebuje léčitele."

Gemma pevně sevřela rty, polykajíc další otázky. Popadla mě za rameno a přenesla nás pryč.