Odvrácená strana Slunce

11 - NIALL

Stálo mě hodně přemáhání, abych Colinovi neprostřelil nohu. Věděl jsem, že nakonec budu litovat, že jsem ho vzal s sebou, ale neměl jsem na výběr. Potřeboval jsem zálohu a kromě Ethana byl jediný, kdo znal pravdu. Mohl jsem se na něj spolehnout, že se bude držel plánu a Saige v zápalu boje omylem nezabije. Nemusel ji ale ani mlátit.

Schoval jsem šíp zpět do toulce a trhnutím zápěstí luk složil, abych si ho mohl připevnit na záda.

„Vypadni od ní," zavrčel jsem. Nelíbilo se mi, jak se na ni díval, s takovým opovržením. Jako by byla náš nepřítel, přestože obětovala všechno, aby nás zachránila. Sklonil jsem se k ní a opatrně ji zvedl. Oproti mým rukám byla drobná, měkká, jako hadrová panenka. Přivinul jsem si její bezvládné tělo k hrudi a zabořil jí tvář do vlasů. Voněla jinak, než jsem si pamatoval. Cize. Chtěl jsem ji držet, dokud zase nebude moje.

„Muckat se s ní můžeš pak," zašklebil se Colin a znovu ve mně probudil nutkání ho praštit. „Sám jsi to řekl – musíme zmizet, než se po ní začnou shánět. Nemáme vybavení na boj s celým týmem Chodců."

Rychle jsme se přesunuli k autu zaparkovanému u zadního vchodu opuštěného obchodního centra. Koňskou dávkou sedativ jsme si zajistili hladkou cestu a po hodině jízdy zanechali město daleko za sebou. Na základnu jsme dorazili bez problémů a v jednom celku, což byl zázrak. Nevěnoval jsem řízení moc pozornosti. Většinu času jsem ve zpětném zrcátku sledoval Colina, jak si hraje na doktora. Ničilo mě, že se jí dotýkal namísto mě, ale mohl se o její zranění postarat podstatně líp. Armáda ho pár věcem naučila.

Ethan na nás už čekal. Doprovodil nás na ošetřovnu, rozhánějíc zvědavce, co se nám pletli do cesty. Pak odehnal i nás. Vyčistil a zašil každou díru, kterou jsem v tom perfektním těle nechal. Jakmile skončil, přesunuli jsme ji do jedné z cel speciálně navržených pro zadržování Chodců. Na tenhle den jsme čekali roky. Ujistili jsme se, že budeme připravení.

„Už by měla být vzhůru," zamumlal jsem. Stáli jsme s Colinem za jednosměrným zrcadlem nahlížejícím do zadržovací cely a sledovali Ethana, jak se rozvaluje na židli, na které jsem měl sedět já. Trval na tom, že si s ní promluví jako první. Prý jsem moc citově zaujatý. Nehádal jsem se s ním. Pro teď mi stačilo ji vidět živou a zdravou. O tom druhém jsem začínal pochybovat. „Sedativa neměla účinkovat víc jak dvě hodiny." Ta doba dávno uplynula.

„Byl to jen odhad," chlácholil mě Ethan přes vysílačku. „Dej jí čas."

„Hodně času," opravil Colin. „Je jak cedník. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že to člověka vysílí."

„Nepomáháš," zamručel Ethan.

Colin mu skrz zrcadlo pohledem propaloval temeno hlavy. „Nemá důvod fňukat. Jeho holka je pořád naživu."

„Lux není..."

Při zvuku toho jména si Colin vypnul vysílačku.

Ethan si těžce povzdechl. „Paličatý idiot."

Chápal jsem jeho frustraci. Posledních osm měsíců nebylo snadných pro nikoho z nás, všichni jsme si museli zvyknout, přizpůsobit se. Colinova neochota přijmout nový řád věcí situaci jen ztěžovala. Dávno jsem se přestal snažit změnit jeho názor, i když jsem si myslel, že to byla největší kravina, jakou kdy udělal. A to jich napáchal požehnaně.

Mlčeli jsme. Každá minuta se táhla jako sto let.

Když se dveře do pozorovatelny rozletěly a hlasitě narazily do stěny, málem jsme s Colinem vyskočili z kůže. Okamžitě jsme se vzpamatovali a přesunuli se tak, abychom Naomi zablokovali výhled. Nebyli jsme dost rychlí.

„Je to pravda," vydechla nevěřícně. Pomněnkové oči jí zářily vzrušením jako už dlouho ne, jak natahovala krk, aby přes nás nahlédla do cely. „Byla jsem přesvědčená, že se Isaac plete, ale vážně je to pravda. Chytili jste Chodce."

Colin ji místo odpovědi vzal za ramena a obrátil ji čelem ke dveřím. „Zmiz odsud, prcku. Tohle není místo na hraní."

Přestože na ni měl dobrých dvacet centimetrů výšky a třicet kilo svalové hmoty, snadno se mu vysmekla. „Přestaň mi rozkazovat. Nejsi můj otec."

„Mohl bych být."

„Jsi starší o třináct let, Danversi. Když jsem se narodila, ještě jsi pásl ovce."

„Ovce, Kepnerová, to myslíš vážně? Chápu, že na tom šutru, který nazýváš domovem..."

„Jestli ještě jednou začneš o..."

„Nikdo tě nenutí mě poslouchat. Támhle jsou dveře, fungují oběma směry. Otoč se a ztrať se."

„Chci být u toho, až ji budete vyslýchat."

„V žádném případě."

„Může mít informace o Taylor!"

„A my ti je rádi předáme – pokud nám něco poví. Ale být tebou, nedělám si naděje. Pochybuju, že o tvojí ségře něco ví."

Dál se dohadovali, ale vytěsnil jsem jejich hlasy a soustředil se na ten, co mi zazněl v uchu. „Probouzí se."

„Sklapněte," zavrčel jsem a přistoupil blíž k zrcadlu. Nehodlal jsem kvůli těm dvěma přijít o jediné její slovo. „Je vzhůru."

„Čas udělat pápá," odtušil Colin.

Koutkem oka jsem zahlédl, že Naomi vystrčil z místnosti a zabouchl dveře. Vytrvale na ně bušila, ale ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost. Oba jsme hleděli do zadržovací cely, kde naše vězeňkyně vrčela na Ethana. Sledoval jsem každý její pohyb, všímal si i těch nejmenších gest obličeje. Její slova, výrazy, držení těla... nic z toho jsem nepoznával. Měla tvář ženy, kterou jsem miloval, ale uvnitř byl někdo úplně jiný.

Vidět ji takhle bylo snad ještě horší než nevidět ji vůbec. Zaťal jsem zuby a nutil se zhluboka dýchat nosem. Místo žaludku jsem měl kámen. Svět se na vteřinu zastavil, a pak se smrskl do jediného bodu. Saige.

Získali jsme zpátky její tělo, teď zbývala její duše.