Sedím ve škole, ve své lavici ve třetí řadě u okna. Nohama skoro nedosáhnu na zem, kvůli vysokým židlím, a bezmyšlenkovitě se tahám za copy. Ty mi upletla ráno maminka. Sama si je upléct nedokážu, protože moje vlasy jsou naprosto nepoddajné, kudrnaté a silné. Maminka mi vždycky říká, že bych na ně měla být pyšná. Že to je vzácnost, mít takovéhle vlasy. Jenže k čemu mi jsou, když musíme mít ve škole vlasy stažené? Prý aby se nám nepletly do šití. A tak mě každé ráno maminka dlouho češe, stahuje vlasy do dvou silných copů, a zavazuje kousky zbylých látek.
Moje maminka je švadlena. Denně sedí u šicího stolu dvanáct hodin, prsty rozpíchané od jehel a oči rozbolavělé od mizerného osvětlení v dílnách. Člověk by řekl, že máme doma spousty látek a dostatek oblečení, ale opak je pravdou. Maminka si může dovolit jen tenké hrubé plátno a nebarvenou bavlnu, ze kterých nám šije košile, sukně po kolena a obyčejné kalhoty. Jednou jsem k narozeninám dostala šaty, dlouhé pod kolena, s krátkými rukávy. Byly bílé, z jemného bílého saténu a přepásané šňůrkou. Dostala jsem je zabalené v bílém plátně, a když jsem je rozbalila, dlouho jsem je jen držela v rukou a hladila hladkou lesklou bílou látku, rukama přejížděla přes švy na látce a hrubou strukturu šňůrky. Byla jsem tak šťastná. Ty šaty byly nádherné, a byly moje.
Paní učitelka začne povídat a já na chvíli zase poslouchám. Vypráví o historii Panemu, jak vznikl a jak se vyvíjel. Prý byla kdysi válka, a jen díky sjednocení Panemu jsme se zachránili. A nic víc nevíme. Ty příběhy mám moc ráda. Zajímalo by mě, jak se žilo dřív, když ještě nebyl Panem. Možná lidé nežili v krajích, žili úplně jinak. Často si představuju, jaké by bylo žít někde jinde, třeba... v paláci. Jako žijí lidé v Kapitolu. Mít neomezené množství šatů, chodit na večírky, jíst vynikající čokoládové dorty. To by bylo jako v ráji.
Zazvoní zvonek a všichni si začnou sbírat věci. Strčím učebnici Historie Panemu a tužku do kožené brašny a vyjdu ze třídy. Naše malá škola je teď plná dětí všeho věku, všichni jdou domů, ve stejný čas. Normálně by se všude ozývaly radostné výkřiky, že končí škola, veselý smích, nebo aspoň brebentění - ale dnes jsou všichni zticha. Strach se tu šíří rychle, potichu se plíží po kamenných ulicích osmého kraje, a pohltí úplně všechny. Všichni máme strachem rozšířené oči, stažená hrdla a neochotně se loudáme domů.
Najednou se po mém boku objeví Will, můj dvojčecí bratr. Má stejně nepoddajné vlasy jako já, divoce kudrnaté a silné, barvy stromové kůry. Je bledý jako já, ale zatímco moje oči jsou modrozelené, ty jeho jsou tmavě hnědé, jako čokoláda. Teď jsou větší než obvykle, a zračí se v nich naprosté vyděšení a úzkost. Najednou vypadá mladší, ne čtrnáctiletý jako já, ale mnohem menší a zranitelnější. Mírně zpomalím, prsty najdu jeho ruku, a pevně mu ji stisknu. Vděčně mi ji stiskne zpět.
Mlčky a ruku v ruce dojdeme domů. Bydlíme v obydlí č.418, ve čtvrtém patře, bez balkonu, s koupelnou. Maminka s tatínkem mají svůj pokoj, a já sdílím pokoj s Willem a dvěma mými bratry, Calebem a Rowenem. Oni se dnešní sklizni vyhnou. Rowenovi je už devatenáct a Caleb je ještě nemluvně. Zatímco moje jméno je v osudí třikrát, a Willovo pětkrát. Nevím, co by pro mě bylo horší; kdyby vybrali mně, nebo kdyby vybrali jeho.
Nestačím ani zaklepat, a maminka rychle otevře dveře a vtáhne nás dovnitř do vřelého objetí. Chvíli se všichni tiše objímáme, ale pak nás maminka pustí, a rukávy si otírá oči. Zjevně ji kvůli dnešní ceremonii pustili dříve z práce.
Maminka nás po chvíli pošle do vany. Pečlivě mi umeje vlasy, vydrhne chodidla a očistí nehty. Mezitím mi vypráví novinky - našeho otce dnes pustí také dříve z práce, aby mohl jít na Sklizeň, zdražili cenu chleba, Calebovi rostou zoubky. Pak mě jemně osuší ručníkem, vymačká z vlasů vodu, a podá mi oblečení.
"Vezmi si na sebe tohle, Sofie." říká mi s pohledem sklopeným k podlaze. Mlčky si od ní hromádku vezmu, a po chvíli si uvědomím, že to jsou moje saténové šaty. Opatrně si je natáhnu. Měla jsem je na sobě jen jednou - při oslavě Calebova narození. Zapnu si knoflíček na zádech, zavážu pásek okolo pasu a podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám o něco dospělejší, šaty mi kopírují křivky pasu a boků, a... poprvé v životě se cítím, že mi to sluší.
Maminka ke mně přistoupí. Se srdceryvným pohledem se na mě podívá a oči se jí zalesknou slzami. "Moc ti to sluší, dítko."
Pak mi začne pomalu česat vlasy a splétat mi je do dvou holandských copů. Zavřu oči a vychutnávám si kouzlo okamžiku. Cítím matčiny prsty ve vlasech, vůni látek a skrz zavřená víčka mi prosvítá sluneční světlo. Na tak smutný den je dnes slunečno. Kéž by se tahle chvíle dala zastavit navždy. Navždy tu takhle zůstat.
Po několika dalších minutách mi matka doplete copy, zaváže útržkem modrého hedvábí. Pak mě pomalu otočí a podrží mě na délku paží.
"Sofie." řekne pomalu. "Nevyberou tě. Určitě tě nevyberou, věř tomu, prosím. Nesmí." Podívá se na mě. Její pohled je plný něhy, lásky, ale i starostí. Pak jí oči potemní. "Ale kdyby náhodou..." polkne "...se stalo něco strašného... Musíš vědět, že tě máme rádi. Pamatuj si to. Já, táta, Will, Rowen, ani Caleb, nikdo z nás tě nepřestane mít rád. Sofie, jsi moje dcera, a jsi tak silná, tak velká."
Přejede mi rukou po pažích a usměje se. "Nikdy nezapomeň, že ať se ti stane cokoli, máme tě rádi. A stojíme při tobě, ano?"
Pomalu přikývnu.
