Notebook of death

09.

,,Mad! Mad! Linn!" Z tranzu mě probouzely dotyky na tvářích a dobře známý hlas. ,,No tak, prosím! Prober se!" Křičel hystericky Pat. Otevřela jsem oči. Plakal. Nikdy jsem ho takhle neviděla. ,,Dobrý. Je mi fajn." Vydral se mi z hrdla chraplák. Nemusím zdůrazňovat, že to znělo víc, než ironicky. ,,Díkybohu!" Vykřikl najednou. Úlekem jsem sebou trhla. ,,Jdu zavolat sanitku." Rychle se zvedl ze země. ,,Ne, to není třeba." Snažila jsem se posadit ale zastavila mě ohromná bolest hlavy. ,,Tak tě tam odvezu sám." Panikařil. ,,Už mi nic není. Udělalo se mi trochu slabo. Ale už jsem v pohodě." Překonávala jsem bolest hlavy, která mi začínala putovat po celém těle. Zamířila jsem k posteli. Cestou jsem se opírala o stěny a povedla se mi schodit naše společná fotka visící na zdi. Chtěla jsem ji sebrat a znovu umístit na zeď. Jen jsem se ale trochu sehnula, obraz se mi začínal dvojit. Postupně se mi před očima rozlévala tma. Pat mě naštěstí v čas zachytil. ,,Musíme do nemocnice." Zašeptal mi do ucha. ,,Už je mi líp." Nemohlo to znít moc přesvědčivě. Sebrala jsem veškeré síly a došla k posteli. Konečně jsem si lehla. Byla jsem neskutečně unavená. ,,Jsem slabá. Prospím se a budu v pohodě." Připadala jsem si jako robot. Kterému vypadli baterky a on už nemá sílu na to, dostat se zpět do chodu a ostatní nemůžou ztracené baterky najít. Chtěli by mu dát svoje. Ale ty do jeho přístroje nepasují. Takže konec. Bezvývhodná situace. Beznadějný případ.

Dryhý den jsem se probudila a vypila sklenici džusu, kterou mi Pat připravil k posteli. Podařilo se mi džus nezvrátit. Nedokázala jsem určit, jestli je moje duagnoza psychická nabo fyzická. Rozhodla jsem se, že musím k doktorovi. Zavolala jsem si tacíka, Vstala jsem z postele a oblékla se. Na víc jsem neměla sílu. Vzala jsem klíče a mobil a vyšla z bytu. Na chodníku už na mě čekal odvoz a já se za 15 minut uplně vysílená ocitala před nemocnicí.

Chvilku jsem bloudila v labirintu chodeb. Pak si mě všimla sesřička. Bylo to právě včas, jinak bych se už asi neudržela na nohou. Odvedla mě do ordinace a doktor mě hned vyšetřil. Prohmatával mi břicho, ptal se na detaily mých problému a jestli mám přítele. Pak chvilku přemýšlel a poslal mě na jiné vyšetření. A takhle to šlo celý den. Vedli mě z oddělení na oddělení a poznala jsem minimálně třičtvrtě personálu celé obrovské nemocnice. Nikdo z lékařů se ale ani jednou neusmál. Jejich tvaře byly ustarané. Když jsem se zeptala, co se děje nebo co se mnou je, jen mi do ruky strčili papír s doporučením na další vyšetření. Večer, když už jsem odmítla spolupracovat, pokud mě nebudou seznamovat s mým zdravotním stavem, doktor klidně pronesl: ,,Nevíme nic určitého. Nechàme si vás tu přes noc. Zavolejte přísteli, ať vám přiveze věci." Odvezli mě na pokoj a do 30ti minut byl u mě Pat s velkou taškou, do které sbalil asi půl mé skříně byl hrozně vyděšený. Viděla jsem, jak na chodbě o něčem diskutuje s doktorem. Ano jeden nevypad ani trochu vesele. Na konci rozhovoru si Pat sednul na lavičku a hlavu položil do dlaní. Asi to není dobré.

Ahoj lidičky :) tak co říkáte? Do komentů pište, co si myslíte, že jí je nebo co se stane :) už se dostáváme k té uplně maximálně nejhlavnější zápletce, tak snad vás to nepřestane bavit :))

>Vote please♡<