Notebook of death

10.

Celou noc jsem se pokoušela usnout. Z okna jsem sledovala hvězdy a přemýšlela, co bude dál. Přemýšlela jsem, jak neublížit Patovi. Rozhodovala jsem, jestli by pro něj bylo míň bolestivé překonat život s mojí rozhoupanou psychikou, nebo rozchod. Nemohla jsem spát a po spoustě marných pokusech jsem si všimla, že svítá. Ptáci začli zpívat, já se se slzami v očích rozhodla pro rozchod a usnula.

Když jsem se druhý den probudila, už asi nebylo ráno. Sestřička mi přinesla oběd a doktor mi přišel říct, že nepřišli na nic, co by bylo v nepořádku. Z oběda jsem do sebe dostala necelou lžíci rýže, kterou jsem zase hned vyzvracela. Znovu mě navštívil doktor a vzal mě na další, prý poslední, vyšetření. Po něm přišel a tvářil se hrozně zadumaně. ,,Už známe částečnou příčinu vašich obtíží." Trochu se mi ulevulo. Když už vědí, co mi je, tak mě konečně vyléčí! ,,Jste těhotná." Vyschlo mi v krku. To není možné! Vždyť už jsme spolu s Patem nespali strašně dlouho...Ne. Ne! NE! NE! To... to nemůže být pravda. Pořád jsem nevěřícně koukala na doktora a pomalu mi to docházelo. ,,Musím na potrat." Vyhrkla jsem rychle. ,,To už bohužel není možné." Oznàmil mi s ledovým klidem lékař. ,,Nějak to přece musí jít! Nemůžu mít dítě... a už vůbec ne tohle..." mluvila jsem hrozně zmateně. Doktor se mě snažil uklidnit. Ani jsem ho neposlouchala.

Proč za mnou nepřišel Pat? Řekli mu, že jsem těhotná a on si logicky spočítal, že jeho to dítě být nemůže? Už je jedna hodina odpoledne. Už nemám nikoho. Odejdu z nemocnice. Sbalím si věci u Pata a najdu si bydlení jinde. Slzy mi tekly pod proudem. Nemohla jsem se uklidnit. Do to přišel doktor. ,,Chci odejít." Vyhrkla jsem než stačil on něco říct. Udiveně se na mě díval a zavíral dveře. ,,To není tak jednoduché, slečno." Slečno... kdybych to tak nepodělala, tak už by mi za pár dní, říkal paní a Patovi by říkal "Váš pan manžel"

,,Co je na tom složitého?" Zeptala jsem se a otírala slzy z tváří. Pořád nešli zastavit ale pocit, že musím odejít byl čím dál silnější. ,,Musela byste nám písemně potvrdit, že nemáte zájem o naší péči a ve vašem stavu bych vám to vůbec nedoporučoval..." nezajímá mě, co by on doporučoval a co ne. ,,Jsem jen těhotná. Přineste ty papíry, podepíšu je." Marně jsem se snažila zadržet slzy. Mám uvnitř sebe malého krásného tvorečka, který by mohl mít před sebou skvělou budoucnost  a třeba i šťastný život. A já ho chci zabít. Jsem vrah. On nemůže za to, že existuje. Nemůže za mojí blbost. A měl by za ni platit. Život je nefér. Ne. Lidi jsou nefér. ,,Musíme počkat aspoň do vizity. Pak se uvidí. Nechte si to mezitím projít hlavou." Pronesl doktor potichu a odešel.

Vizita byla jedno velké přesvědčování, abych zůstala. Stejně s tím nemohli nic dělat. Podepsala jsem, co bylo třeba a začla se oblékat a balit věci. Zrovna jsem se posadila na postel a zapínala kabelku s věcmi, když se otevřeli dveře. Vzhlédla jsem a viděla obrovskou kytici růží. Byla tak velká, že zakrývala celý obličej příchozího. Nevěděla jsem, jestli být šťastná. Pata miluju a chci s ním být až do smrti. Ale strašně jsem mu ublížila a nevím, jestli bych mu neubližovala ještě víc, kdybych se s ním pokoušela zůstat. Byla jsem tehdy sice opilá ale to mě ani trochu neomlouvá. Úsměv mi zase pomalu padal z úst. ,,Pate!" Usmála jsem se a celá se zachvěla.

Ahoj lidi, tak snad se líbí :)
Už se to chýlí k tomu hlavnímu ději, tak doufám, že to ještě někdo čte ;D
Dejte mi prosím do komentů vědět, co mám vylepšit nebo změnit...:))

>>vote please<<

Ps. To na obrázku není "panic" jako "panic" ale "panic" jako "panika"...jestli mi jako rozumíte... :D