Notebook of death

12.

Už ve 3 hodiny ráno jsem byla vzhůru. Ještě jsem ani neotevřela oči a chtěla jsem obejmout Pata. A pak mi to došlo. Zkousla jsem čelisti k sobě a otevřela oči. Nebyla jsem v našem malém útulném bytečku. Ležela jsem v cizí posteli, v cizím domě. Nemohla jsem o tomhle místu mluvit jako o domovu. Domov pro mě byl tam, kde byl Pat. Pořád jsem pořádně nechápala, proč za mnou nepřišel. Kdyby zjistil, že jsem těhotná, tak by za mnou ořišel a chtěl by to vyjasnit. Nic takého se ale nestalo. Možná si to chtěl nechat projít hlavou, uklidnit se a přijít druhý den. To už jsem tam ale nebyla. Byla chyba odejít z nemocnice. Byla chyba odejít s Phillipem.

Než se Phillip probudil, pořád jsem přemýšlela, co mám dělat. Jestli mu říct pravdu, která mi nemusí projít nebo jít na jistotu se lží ale riskovat odhalení. ,,Dobré ráno,'' pozdravil mě, když si všimnul, že jsem vzhůru. Nebylo ještě ani 7 hodin. ,,Ahoj.'' pokusila jsem se o úsměv. Oblékl se a odešel z pokoje. Vzala jsem si na sebe župan. Jedno z mála věcí, které jsem měla u sebe a šla za ním. Posadila jsem se do kuchyně k velkého stolu a čekala, jestli si mě všimne nebo jsem pro něj jen vzduch. Doufala jsem zbytečně. ,,Phille?'' začala jsem opatrně. ,,Hmm?'' bylo slyšet jen zahuhlání. Zrovna snídal. ,,Myslela jsem...Napadlo mě, jestli bys mě mohl hodit k Patovi. Potřebovala bych si vzít nějaké věci. Spoustu tam toho zůstalo. Vlastně nemám vůbec nic.'' Tenhle dotaz ho zřejmě zaskočil. Otočil se čelem ke mně čelem a podíval se mi přímo do očí. Jakoby za tím vším hledal zamlčenou pravdu. ,,Dojedu ti tam sám.'' ukončil po chvíli moje myšlenky na to, jak vylepšit situaci. ,,Potřebovala bych si s Patem ještě promluvit...Byli jsme spolu dlouho...Musíme si pár věcí vyjasnit..'' Zkoušela jsem poslední možnost, která mě napadla. Přistihla jsem se, jak přemýšlím, jak se vrátit k Patovi. ,,Do prdele! Snad jsem řek, že tam dojdu já ne?!'' otočil se ve dveřích a praštil se skleněnou mističkou o zem. Všude byly střepy a já byla vystrašená. ,,A ukliď tady!'' Tenhle člověk mě snad nikdy nepřestane překvapovat. Někdy se mi zdá jako nejdokonalejší osoba na planetě. A druhý den bych ho nejraději neznala.
Po necelé hodině jsem slyšela zabouchnutí dveří. A zase zamknul.

Večer se vrátil a měl 3 velké tašky přes rameno. ,,Snad je to všechno.'' Hodil ji přede mě a odešel si vzít čerstvou večeři. Otevřela jsem tašku a vybafla na mě halda vzpomínek. Cítila jsem z těch věcí Pata. Zase tu byla stará známá chuť slz a stesku. Když jsem viděla, že Phill vychátí z kuchyně, rychle jsem si slzy utřela a předstírala skládání a rovnání oblečení. Jen kolem mě prošel. Ani si mě nevšimnul.

Přišla jsem do ložnice. Myslela jsem, že Phill už spí. Nechtěla jsem aby viděl moje oči opuchlé od pláče. Tady nikdy nemůžu být šťastná. Lehla jsem si zády k němu a zavřela oči. Pak jsem uslyšela šustění peřiny a jeho dlaň na mém krku. Odkurnul mi vlasy za ucho. Začal mě líbat na krku. Jeho dotyky se mi hnusili a polibky ještě víc. ,,Bude to krásný život, co myslíš?'' pronesl nežně a já jsem si nedovolila odporovat. Bála jsem se. To, co jsem viděla v jeho očích dneska ráno, mi svázalo jazyk. Rukou mi přejel pod tričko a po chvíli i pod kalhotky. A po chvice, už se to zase dělo. Byla to pro mě neskutečná muka. A to jsem ještě netušila, co mě teprve čeká. Po chvíli se ode mě odvalil a jeho funění přecházelo ve spokojené oddechy.

Tentokrát jsem asi neusnula vůbec. Poslouchala jsem tikání hodin a vzpomínala na Pata. Na to, jak jsme se seznámili, jak jsem se k němu stěhovala, na společnou dovolenou...Při každé vzpomínce mě zalil nový příliv smutku. Když se začalo rozednívat, Phill vstal. Předstírala jsem spánek a doufala, že si mě nebude moc všímat. Naštěstí to vyšlo. Ležela jsem, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že jsem v domě sama. O tom mě ujistilo vrčení vzdalujícího se auta. Už to tu nevydržím. Musím pryč.


Ahoj lidičky, zase nic dlouhýho ale snad se to líbí :)
Ták co si myslíte, že se stane? Můžete psát typy do komentářů, strašně by mě to potěšilo :3

>>vote please<< ♥♥♥