Notebook of death

29.

,,Potřeboval bych doladit pár detailů ohledně vaší výpovědi..." řekl detektiv klidně.

,,Jistě. Posaďte se." Snažil jsem se znít klidně ale můj hlas byl roztřesený. Nechci o tom mluvit.

,,Slečna Ember říkala, že máte podezření, že vaše bývalá přítelkyně.."

,,Snoubenka." Opravil jsem ho rychle.

,,Snoubenka," hlesl bezpodstatně. Ale pro mě to podstatné bylo. ,,je jedna z oněch dívek v případu Londýnského hrobaře. Máte pravdu. Sedí datace a i několil údajů, které jste včera udali...Vím, že je to skoro nemožné ale nemáte nějaké její věci? Něco, na čem bychom mohli najít jen malou stopu DNA..." pohled mi padl na 2 sklenky na kuchyňské lince. Detektiv dál mluvil ale já ho neposlouchal.

,,Mám skleničku, ze které pila." Řekl jsem rychle. Detektiv se na mě udiveně podíval.

,,Dobře." Pořád si mě přeměřoval očima. ,,To by mělo stačit."

Zvedl jsem se ze židle a chtěl mu skleničku podat.

,,Ne!" Řekl rychle. ,,Čím míň vašich otisků najdeme, tím líp. Předlokládám, že některé vaše už tam tak jako tak najdeme." Přitakal jsem a přitáhl ruku zpět k tělu.

,,Ještě jsem se vás chtěl zeptat na ty fotografie." Tázavě jsem se na něj podíval. Tohle je vážně citlivé téma. ,,Mohl byste mi je na nějakou dobu půjčit?" Řekl vážně.
Ne! Ne! Ne, nemůžu vám je půjčit! Nikdo je nikdy neměl vidět!!

,,Jasně." Řekl jsem sklesle. Moje nitro málem bouchlo vztekem ale kdybych mu je nedal, myslel by si, že s tím mám něco společného.... ,,Tady jsou." Podal jsem mu velkou obálku roztřesenýma rukama.

Když detektiv odešel, nezbylo mi po ní vůbec nic. Její sklenku odnesl. Ani fotky, na které jsem se díval nerad mi nenechal.

Tehdy jsem měl udělat víc. Měl jsem ji víc hledat... a hlavně jsem si ji měl víc všímat. Jestli je teď mrtvá...

Když jsem ji tehdy nahlásil jako nezvěstnou, každý jen pokrčil rameny a poslal mě domů. Nanejvýš do protokolu zapsaly její jméno a v kolonce zaškrtly nezvěstná a papír založily do metrového štosu s lejstry, které už nikdy nikdo neuvidí.

Na policii

,,Cože?! .. Dobře. Díky."

,,To snad není možné. Pomyslel si detektiv. Ten chlap vypadal uplně vyšinutě! Kdo by si 25 let schovával skleničku, ze které pila jeho 25 let nezvěstná snoubenka?! Nečekal jsem, že by mohla být pravda to, co tvrděj s tou ženskou. Ta holka byla těhotná. To mu snad nemůžu ani říct..." Detektiva Davida Salta jen tak nějaký případ nerozhodil. Ale v tomhle případě měl pocit jakési sounáležitosti. Na malou Mad si vzpomínal. Znal se s celou její rodinou, než zemřeli. Vzpomínal si dokonce na dívku, která jí byla neuvěřitelně podobná. Nedělal tehdy ještě tak složité případy jako teď. Jeho tehdejší šéf ho poslal do bohatší části města, ať promluví s majitelem vily, kvůli paranoie jeho staré sousedky. Ta paní možná nebyla paranoidní. Muž tehdy působil jako šťatný snoubenec. Ale ta dívka byla něcím zvláštní. On ji nenechal říct jediné slovo. David si snažil vybavit jméno majitele vily. Bohužel marně. Rozhodl se ale vilu najít a všechno prověřit.

David 2 hodiny jezdil po čtvrti, než konečně našel dům, který hledal. Byla to tak trochu nedobytná pevnost. Všude kolem tůje a zanedbané živé ploty, přes které bylo těžké se dostat. Kdo by ale Davidovi hádal 60 let, musel by i říct, že na svůj věk je v úžasné kondici. Přelezl houští a ocitl se na obrovské zahradě. Nahlédl do zastřešeného bazénu. Byla v něm trocha napršené vody se spoustou lupení a nečistot. Plachta byla zanešená nalétaným bordelem a její barva se změnila z modré na hnědou. Z toho místa šel na Davida zvláštní pocit. Přemýšlel, co se tu mohlo dít. Rozhlížel se kolem a snažil si všimnout každého detailu. Když vyšel z přístřešku, všiml si nějakých dalších očí. ,,Roky už tu nikdo nebydlí strážníku." David chtěl vědět víc. Rychle se rozběhl k té paní a radostí pominul i to, že mu řekla strážníku.

,,Dobrý den, rád bych se vám předstsvil. Jsem detektiv David Salt." Napřáhl k ženě ruku. ,,Těší mě Marry Blasterovà."

,,Víte ještě něco, co by mohlo být podststné? Nebo neslyšela jste něco o majiteli téhle vily po tom, co se odstěhoval?" Vyzvídal dychtivě David.

,,Ty ženy... střídaly se tu příliš často. A nikdy se už nevrátily. Když jsem to tehdy nahlásila, přijel jen takový mladý... prohodil s ním pár slov a zase odjel. " žena se tvářila rozzlobeně. Věděla, že se to tehdy mohlo zastavit. ,,Bála jsem se ho. Vyhrožoval mi, že jestli budu dělat další problémy, zabije celou mojí rodinu a pak i mě. A jak jste říkal, že se odstěhoval, tak se neodstěhoval. Prostě nasedl do auta a odjel. Myslím, že všechny jeho věci tak ještě jsou." Podotkla stařenka bezvýznamně.

,,Na jeho jméno byste si asi nevzpomněla, viďte?" Zeptal se s nadějí.

,,To určitě ne. Udržoval si velký odstup od všech. Nikdo tu o něm nic nevěděl."

David se s díky za pomoc se stařenkou rozloučil, přesvědčen, že si ještě na něco vzpomene a v takovém případě, ať mu hned zavolá. Dal jí vizitku a šel najít vchod do domu.

Několikrát dům obešel. Nemohl nikde najít žádnou skulinku, kterou by se mohl dostat do domu. Pak objevil okno, ve výšce jeho ramen. Rozhlédl se, zda ho nikdo nesleduje.

,,Je to dlouho opuštěný dům. Nikomu nebude vadit pár střepů." Pomyslel si a rozbil okýnko. Opatrně vlezl dovnitř. Prošel chodbou a ocitl se v hale, kde před mnoha lety stál a bavil se s vrahem. Vyšel po schodech nahoru a otevřel jedny dveře. Uviděl pečlivě ustlanou manželskou postel. Kdyby nevěděl, co se tu pravděpodobně dělo, připadal by si tu jako doma. Ale doma na něj čeká manželka. Ale tohle je dům duchů.

Sešel zpět do přízemí. Prošel se po patře a zaměřil se na závěs pod schody. Co skrývá?

Zase jsem to nedokázala dotáhnout do konce :'D
Příště už to bude ale určitě uplnej závěr :)
Nemám ráda otevřený konce, takže příště přijde obvinění :3