(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Me, Myself & Kihyun - 6

Kihyun

Školení bylo děsně zdlouhavé. Poznámkami jsem popsal snad 10 stránek ve wordu, do teď jsem si myslel, že už se nemám, co nového naučit, ale...pořád je dost věcí, které se o lidské mysli a chování můžu naučit. Povzdechnu si a dojdu na pokoj za Baekhyunem, který si zrovna otvírá flašku vína, nechám se přemluvit k jedné skleničce vína a sedneme si na balkón, co v hotelovém pokoji je.

„Vypadáš vcelku spokojeně, Hyunnie." Usměje se na mě.

„Spokojeně? Nemyslím si, že by bylo něco jinak," zakroutím hlavou a upiju si vína. „ale vlastně jo, zatím jsem se svým spolubydlícím velmi spokojen, je moc milý." Uvědomím si tu drobnou změnu v mém životě. Lžu, není drobná, opravdu se cítím lépe...nejsem doma sám a navíc si s Kyunniem rozumím, máme toho hodně společného a on je pořádný, nedělá bordel, nechodí opilý domů a...vlastně si myslím, že je to skvělé.

„Kdo by to do tebe řekl, že jsi na studentíky." Zaculí se a začne na mě zvedat obočí. Zasměju se a zakroutím hlavou.

„Nemluv hlouposti," zakroutím hlavou. „je to jen můj spolubydlící nebo možná domácí mazlíček? Bože, nemyslel jsem to v tomhle úchylném smyslu, spíš je jako štěňátko a vzbuzuje ve mně takový ten pocit se o něj starat, chystat mu svačiny a tak." Zasměju se, opravdu to není můj domácí mazlíček tak, jak si to Baekhyun myslel.

„Ale, Hyunnie, prosimtě...proč by to měl být problém? Tak si starší, ježiši, to je toho." Protočí oči, když pokračujeme v debatě. Proč to vůbec řešíme? Sotva se s Kyunniem znám, ne, že by nebyl hezký a...dobře, přiznávám sám před sebou, že je možná můj typ, ale...teď jsem jeho domácí a rozhodně nehodlám tuhle hranici posouvat někam jinam, prozatím alespoň.

Spokojeně vydechnu, když dorazím domů. Neznám lepší pocit, než se vrátit zpátky domů. Musím se usmát, Kyunnie mě opravdu nezklamal. Je tu pořád čisto, procházím si byt, protože je evidentně ve škole, nikde není sebemenší známka toho, že by se tu dělo něco nekalého. Spokojeně se usměju, vyskládám nákup a dám vařit masový vývar, mezitím uklízím. Dojdu do malé místnosti, kde mám pračku, sušičku a koš se špinavým prádlem, začnu prádlo třídit, abych ho mohl dát prát. Trošku se zarazím, je tu spousta Kyunnieho věcí, které jsem na něm neviděl. A ani nemůžu ignorovat ten cigaretový odér, který se z oblečení line, ale zakroutím hlavou. Je mladý, jasně, že se chce bavit...i když mi nejde do hlavy, kdy to dělá, když ho večer zamykám, ale...jistě, logicky jsou ty věci ze včerejší noci, šel se někam bavit. Nic tu neudělal, evidentně tu ani nikoho neměl, takže není, co řešit. Dám prádlo prát, mezitím vařím a postupně vyprané věci dávám do sušičky. Kyunnieho věci pak naskládám do komínku a odnesu mu ho do pokoje, položím mu komínek na stůl a otevřu mu ventilačku, aby se mu tu vyvětral vzduch.

Dám péct maso a mezitím uklidím prach, vysaju, dodělám zbytek svého každodenního rutinního úklidu a spokojeně se usmívám.

„Ahoj, Kyunnie." Usměju se, když slyším otevření a následné zavření dveří.

„A-Ahoj, Kihyun." Dojde za mnou a já se překvapím, když vidím v jeho obočí piercing.

„Wow, to muselo bolet," zasměju se a začnu si jeho piercing prohlížet, zasměju se, když rozpačitě neví, jestli hlavou má nebo nemá uhýbat. „přinesu ti mastičku, máš to kolem těch vpichů červené, tak ať se ti to zahojí." Dojdu do své lékárničky a vytáhnu mastičku a podám mu ji. „Když si to budeš mazat každý den, tak se ti to brzy vyléčí." Mrknu na něj a usměju se. „Dáš si hned oběd?" vypnu sporák a usměju se.

„Mh, d-děkuju, za obojí, Kihyun." Zadívá se na mě tím svým štěněčím pohledem, nevím, jak to dělá, ale opravdu ve mně vzbuzuje obrovské pocity se o něj starat. Kdyby byl štěně, asi bych s tím už ležel na gauči a drbal bych ho na břiše. No, ehm.

„Baekhyun! Ty imbecile!" zaprskám do telefonu, když volám tomu debilnímu idiotovi. Ano, mám opravdu veliké štěstí na kamarády. Opravdu. V ruce držím obálku, co mi ten blbec hodil do schránky, jsou v ní dva lístky do kina.

„Hele, já to myslím dobře, v tvůj prospěch," spokojeně se zasměje. „tak si s ním užij kino...pozvi jeho, jasný!" řekne do telefonu vážně a já mu to místo odpovědi zavěsím. Proč už nemám starý telefon? To bych ním mohl dramaticky a nasraně prásknout u zavěšování, tahle to nemá žádný efekt! Vím, o co mu jde...to je blbec, fakt. Ale nakonec se podívám na lístky a zaťukám na dveře od Kyunnieho pokoje. Po tichém dále otevřu dveře a usměju se, když vidím, že se učí.

„Víš, Kyunnie, dostal jsem od známého dva lístky do kina na film V poutech, napadlo mě, jestli nechceš jít se mnou." Usměju se na něj, překvapeně ke mně zvedne hlavu, ale usměje se.

„M-Moc rád půjdu, jestli chceš, abych s tebou šel zrovna já." Špitne plaše a já se usměju.

„Začíná to za tři hodiny," usměju se. „chceš nějak pomoct?" ukážu na jeho učení a on zakroutí hlavou.

„Za chvíli to budu mít vše hotové." Usměje se a já ho tedy nechám, aby se v klidu učil. Přijde mi takový...ustaraný...možná má moc školy? Nebo ho něco trápí? I když se usmívá, pořád na něm vidím, že to není zcela upřímné a že ho stejně něco tíží, ale...třeba by mi to řekl, kdyby chtěl nebo to není nic, o čem by s někým chtěl mluvit.

Vrhnu se zatím na úklid a pak se začnu připravovat do kina. Proč si dávám tolik záležet! Měl bych si vzít obyčejné tričko a džíny, neměl bych stát půl hodiny před skříní a hledat něco, co je vhodné si vzít. Uklidni se, Kihyun...víme, že to není rande, ano? Jen jdete kvůli tvému idiotskému kamarádovi do kina, nic víc. Ale mé tělo vůbec neposlouchá, snažím se vážně a rozumně ovládat své tělo, ale nejde to, připravuji se a dávám si záležet víc, než bych chtěl. Doupravím si vlasy...není to rande, Kihyun, nevím, o co ti jde...chmf!

Abychom nestrávili mládí v kolonách, protože dopravní špička ještě neskončila, vyrazili jsme do kina nakonec pěšky. Není to daleko, pomalou chůzí je to zhruba 20 minut cesty, která uběhla rychle, protože jsme si povídali o filmu. Má být podle knižní předlohy, nevím, jestli jsem byl víc překvapený já anebo Kyunnie, když jsme zjistili, že jsme knihu četli oba dva. Koupili jsme si napůl malý popcorn, oba jsme se shodli, že ho sami nikdy nesníme, takže si ho dáme napůl a koupíme si k tomu i pití.

Film byl...naprosté zklamání, z knihy měl snad jen název, jinak bylo všechno úplně jinak. Lásku hlavní postavy tam vůbec nedali, spíš ji dali dohromady s někým úplně jiným, v knížce tu postavu hlavní představitel nenáviděl, protože mu udělala spoustu příkoří a tady ve filmu měli veselou a láskyplnou svatbu. Nehledě na to, že filmu udělali happy end, ale ten příběh nemá končit happy endem, s Kyunniem jsme byly oba rozpolcení z toho, že to nebylo takové, jaké jsme čekali.

„Promiň, Kyunnie, že to říkám jen...jde mi o tvé zdraví, takže to neber nějak špatně, že ti nadávám nebo tak, ale...jen moc nekuř, když se půjdeš bavit, ony...jsou cigarety opravdu svinstvo," zadívám se na něj starostlivě a vidím, jak mu v tváři hraje překvapení a pak lehké zahanbení. „ale neber to špatně, vážně si cením toho, že jsi byl přes noc sám a nic se tam nestalo, věřil jsem ti a jsem rád, že se mi potvrdilo to, že jsi hodný." Usměju se na něj. Původně jsem nechtěl nějak řešit to, že jsem cítil cigarety z jeho oblečení...je to přece jen jeho věc, je mladý a já bych se neměl chovat jako stíhačka, co bude hlídat každý jeho krok. Chtěl jsem mu dát jen najevo, že...mi na něm záleží a...a doprdele, nedal jsem mu až moc najevo to, že se mi líbí...že ne...ne, určitě ne. Jisteže ne.