(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Část 11

Kyunnie

Vytřeštím oči a lapám po dechu, když se mi jeho slova odrážení v hlavě jako tenisový míček o stěnu. Chvíli to trvá, než se ten míček zastaví a mě konečně dojdou jeho slova v plném rozsahu. Rande to...to jako se mnou? To by mohlo znamenat že ...že se mu líbím.

„kyunnie?" špitne a já sebou trhnu, když si uvědomím, že je to hodně dlouho co jsem se nehýbal.

„to bych moc rád" vyhrknu rychle když se podívám do jeho očí a vidím v nich strach a nejistotu a něco mi říká že je to, protože jsem dlouhou dobu mlčel a nedal mu svou odpověď. „samozřejmě že bych moc rád šel" řeknu nadšeně. Jeho pohled se hned rozněžní a on si úlevně oddechne. Jemně se začervená a dá si vlasy za ouško. Já se plaše podrbu v zátylku.

Ten den jsme o tom už nemluvili, bylo nám oběma plaše, a proto jsme ten večer ulehli do postele. Ani na chvíli, mě tentokrát nepřemohl strach z Changkyuna. Naopak jsem usnul mnohem lépe než kdykoliv před tím.

Ráno, když jsem se vzbudil, první, co mi přišlo do mysli byl zase ten rozdíl. Žádný pach alkoholu a cigaret, nic. Možná se mu nechtělo. Místo ale něho mi do paměti hned přijdou myšlenky na Kihyuna, a tak všechno ostatní vytěsním. Pomalu vstanu a dojdu do koupelny se opláchnout.

„dobré ráno" přivítá mě jeho nádherný hlas, když vyjdu z koupelny a já se hned musím usmát, když ho vidím v kuchyni. Pozdrav mu oplatím a sednu si ke stolu a on mi hned na stůl přinese jídlo.

„napadlo mě, příští víkend je ve městě výstava jednoho známého fotografa, tak...bychom tam mohli spolu jít, dát si pak někde jídlo a tak" začervená se, vyrazí mi to úplně dech.

„to půjdu moc rád" přikývnu nadšeně. Šťastně se usměje a začne hned připravovat svačinu. Poděkuju mu a zadívám se do jeho očí, když si od něj svačinu beru. „tak ahoj odpoledne" špitnu a rozloučíme se. Vyjdu ven z jeho bytu a pomalu dojdu do školy. Ztuhnu a polknu, když u brány vidím čekat Hyungwona. Hned sklopím hlavu a celý se zatřesu. Pomalým krokem se vydám k němu a s každým krokem mi buší srdce víc a víc. Nebo se zastavuje? Přijde mi to jako obojí najednou.

„ahoj" řekne jako první. Zvednu k němu překvapeně hlavu a z mých úst vyjde neznatelné ahoj, které jsem se po cestě pokusil spolknout. Celý den probíhá pomalu. Hyungwon se mnou moc nemluví a až tak moc spolu nekomunikujeme v průběhu dne. Až ke konci, kdy spolu dojdeme do bistra a sedneme si naproti sobě. Wonho kolem nás několikrát proletí a donese nám pití a jídlo a pak zmizí v záplavě zákazníků. Dlouhou dobu mlčíme, než se Hyungwon dostane ke slovu a povzdechne si.

„dlouho jsem přemýšlel a něco jsem si o tom co jsi mi říkal hledal" špitne. Zatřesu se a přikývne. „kdybych to neviděl na vlastní oči tak bych se ti vysmál ale...bylo to skutečné, on byl, jak někdo jiný přitom vypadal jako ty. Věřím ti Kyunnie a vím že to co jsi mi udělal jsi nebyl ty ale ten. Changkyun" zakývá hlavou. Zvednu k němu oči a polknu.

„já...pochopím, když už se semnou nebudeš chtít bavit já...je mi jasné že jsem v tvých očích blázen a měl bych být někde zavřený" špitnu a zatřesu se, tak to bylo vždycky. Chvíli je ticho, které jako by přitakávalo mým slovům.

„nejsi blázen, možná jsi mentálně nemocný ale určitě ne blázen" zasměje se Hyungwon. „kdo v dnešní době není nějak nemocný a co se týče té mentální části, myslím si, že neznám nikoho, kdo by byl mentálně v pořádku" zvednu očí abych viděl, jak protočí se smíchem oči.

„nechci se s tebou přestat bavit Kyunnie, chci ti spíš zkusit nějak pomoct" pohladí mě po ruce. Zamrkám na něj nevěřícně a zatřese se mi spodní ret. Jemně na mě kývne a pohladí mě po vlasech, a to už nevydržím a tiše vzlyknu. „ale no tak" zasměje se a pohladí mě po vlasech. Řeknu mu, jak jsem se tu cítil sám, že doma jsem měl o tom s kým mluvit, ale tady to musím vše nést sám a je to veliká tíha. Ujistí mě, že mi s tím pomůže, že se mu můžu svěřovat kdykoliv budu mít problém.