(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Část 13

Kyunnie

Celý týden se těším jen na jedno, až po dlouhé době konečně uvidím Jooheona, za tu dobu, co jsem ho neviděl, jsem si uvědomil, jak moc mi chybí někdo, s kým bych si mohl otevřeně promluvit o svým pocitech a o svých obavách.

Poslední dobou mi totiž přijde, že Changkyun nikam nechodí, jak jsem každé ráno cítil ze sebe pach klubu a hospod, teď ze sebe necítím vůbec nic, a přesto vím, že venku byl, už jen to, že mě začíná bolet hlava dříve. Předtím to začínalo nejdřív v devět, někdy až v deset, kdy jsem věděl, že je čas jít spát, aby měl prostor on. Ale teď mě hlava začíná bolet i v 8, někdy i dříve. Začínám se bát, co přes noc kuje a co mě čeká. Mám pocit jako bych se topil, jako bych byl pomalu, ale jistě, posouván do pozadí, zatímco on vylézá na povrch.

Myslím si, že s Kihyunem nám to klape moc hezky, jsem rád, že na to jdeme hezky pomalu. I když je pravda, že já bych na to stejně rychle neuměl jít, ale jsem rád, že nemá problém s tím, že se zatím držíme za ruku a pomalu objímáme.

„Těšíš se na Jooheona?" usměje se na mě Kihyun, když spolu sedíme odpoledne u filmu a hladíme se po rukách. Nadšeně přikývnu. Možná se ptá, protože celý večer nesklapnu o tom, jak se těším až mu ukážu město, až ho představím jemu a Hyungwonovi. Možná o něm mluvím až moc, ale Jooheon je jako přístav, ke kterému se můžu ukotvit po náročném a vlnami zmítaném moři. Ale na jednu stranu vím, že Kihyun se pomalu stává mým druhým přístavem a je to mnohem hezčí pocit mít po cestě dva přístavy než jen jeden.

Když je pátek odpoledne, tak nadšeně vyjdu ze školy. Rozloučím se s Hyungwonem, který se líně táhne vedle mě. Ramena má tak svěšená, že mu ruce končí skoro u kotníků. Něco jen zažbrblá a pomalu se mrtvolně rozejde domů. Já jdu dnes na druhou stranu. Procházím mezi domy, kde cestu lemují stromy. Auta tu jezdí jen málo a lidé spíš jezdí na kole nebo chodí pěšky. Projdu kolem nespočet restaurací myslím si, že jsem v této části města ještě nebyl. Projdu touhle malebnou částí města až na náměstí, kde už to žije poměrně více. Auta jezdí sem a tam a lidé přebíhají mezi cinkajícími tramvajemi. Dojdu až k jedné zastávce a najdu si číslo tramvaje, která má směr hlavní nádraží. Cvaknu si slušně lístek a sednu si na jednu z volných sedaček. Naštěstí ještě není špička, aby byla tramvaj přelidněná, takže si v klidu vezmu sluchátka a pustím si svou oblíbenou hudbu. Když jsme se bavili s Hyungwonem čekal, že budu poslouchat buď klasickou hudbu anebo anime openingy. Ne, že by na nich bylo něco špatného - Naruto openingy jsou styl života! Ale když můžu poslouchám spíš rap. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu. Po tom, co dojedu až na hlavní nádraží a vystoupím ven, tak se rozhlédnu kolem sebe a snažím se zorientovat, kde to vlastně jsem. Nějakým záhadným způsobem se dostanu až do hlavní haly a mému orientačnímu smyslu to za díky nedávám. Spíš jsem se nechal unášet agresivním davem, kde lidé mají hodinu do příjezdu vlaku, ale strkají do vás jako by jim ujížděl. Podle Jooheonovi zprávy vyhledám číslo vlaku a jakmile jim tam přiřadí nástupiště, tak se hned rozejdu.

Čekání na peronu je nekonečné, hlavně když člověk vidí ostatní vlaky, jak přijíždějí a odjíždějí, ale jakmile zahlásí, že vlak přijíždí do stanice, tak nadšeně poposkočím a trochu ustoupím stranou, když se z vlaku, a hlavně k němu, naženou davy lidí, jako by ten vlak neměl ani zastavit pro ně, aby nastoupili. Začnu se zmateně rozhlížet a vyhlížet známou stavbu těla, postoj, chůzi a obličej, ale nafouknu tváře, když se mi lidí mísí před očima a já nemám možnost si je jakkoliv prohlédnout.

„Kyunnieeee!" ozve se kousek ode mě, nestačím se ani pořádně otočit natož se podívat na zdroj toho hlasu, ale ten hlas bych poznal, lehce nakřápnutý s medovým podtónem. Hned si přitáhne moje tělo do objetí a začne mě mačkat v náruči. Já ho hned taky začnu objímat a společně několikrát poskočíme jako dvě puberťačky, co se vidí ve škole po dlouhých letních prázdninách.