(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Me, Myself & Kihyun - 4

Kihyun

Když jsem viděl jeho plachý pohled, když mi říkal, že mu nemám odemykat...chvíli jsem měl pocit, že tím pohledem ve mně dokáže vyvolat tak neuvěřitelnou starost. Ale zamknul jsem ho v pokoji, klíč si dám do kapsy a začnu uklízet v kuchyni a obýváku. Náměsíčný...musí to pro něj být těžké. Spousta lidí si z náměsíčnosti dělá legraci, ale už jsem o pár případech slyšel, jeden řešil, není to zase tak jednoduché...tahle ‚nemoc' dokáže být někdy i nebezpečná, četl jsem případy, kdy se lidé v náměsíčnosti chovali jako by byly vzhůru, dělali věci, které by nikdy neudělali a pak nevěděli, jak to mají vysvětlit svému okolí. A pokud chtěl, abych ho přes noc zamknul, asi má právě tuhle těžkou a agresivní formu náměsíčnosti.

Dojdu se vysprchovat, zadívám se na jeho dveře a povzdechnu si. Dojdu do své ložnice, položím klíč od jeho pokoje na noční stolek a uvelebím se. Dneska jsem toho měl hodně, tak jsem dost unavený, netrvá to dlouho a usnu. Uprostřed noci mě vzbudí tupé bouchnutí do dveří od Changkyunova pokoje, slyším nějaký tlumený hlas, ale nerozumím tomu, co říká, přetočím se na druhý bok a unaveně znovu usnu.

Ráno začnu připravovat snídani, zrovna když mám hotovo, tak slyším ťukání z jeho pokoje s tím, že mohu odemknout, vyndám z kapsy klíč a odemknu mu.

„Dobré ráno." Usměju se na něj. Vypadá...nesvůj. Třese se a vypadá vyděšeně. Možná měl zlý sen? Anebo se mu kvůli náměsíčnosti špatně spalo, říká se, že lidé jsou po takových nocích dost unavení a přijdou si nevyspaní, protože jejich tělo vlastně pořádně neodpočívalo.

„D-Dobré ráno." Špitne a víc sklopí hlavu. Vím, co se mu asi honí hlavou. Nejspíš má obavy, jak se na něj kvůli tomu budu dívat, jestli se mu budu vysmívat nebo jestli ho odsud vyhodím.

„Nemusíš mít strach, nemyslím si o tobě nic špatného jen proto, že jsi náměsíčný," zakroutím hlavou a jemně ho pohladím po rameni. Překvapeně ke mně zvedne hlavu. „v noci jsem ani nic neslyšel. Všechno je v pořádku, mh?" usměju se na něj. Zčervenají mu tváře a jemně se na mě usměje a přikývne. „Tak si pojď dát snídani, než to vystydne." Mrknu na něj a nechám ho, aby na chvíli zmizel v koupelně, nachystám stůl k snídani a nasnídám se s ním.

„T-To už je tolik, p-panebože." Vyjekne najednou, když se podívá na hodiny, které visí v obýváku.

„Děje se něco?" umyju poslední část nádobí a otočím se na něj od linky.

„Z-Za 20 minut musím být ve škole." Začne zmatkovat.

„V klidu, běž se obléknout, hodím tě tam." Usměju se na něj, ani neprotestuje, proč by to taky dělal, když se potřebuje do školy dostat co nejrychleji. Vezmu si na sebe neformální oblek, upravím si košili a ještě si lehce nalakuju vlasy, aby drželi svůj tvar. Chvíli na to už oba nasedáme do mého auta a já vyjedu směrem k univerzitě.

„A jak se ti zatím na univerzitě líbí?" usměju se na něj, zatímco objíždím ranní zácpy jednosměrkami a tajnými zkratkami, aby byl ve škole včas.

„J-Je toho zatím hodně a je to...tam dost matoucí." Zašeptá nesměle, ale když se krátce usměje, tak vidím na jeho tváři plachý úsměv. Je opravdu roztomilý. Ne...na to jsi právě nemyslel, že ne? Ne, určitě ne. Možná.

„Tak ahoj večer." Zamávám na něj a on se zamáváním a plachým ahoj vyskočí z auta a vydá se do školy. Povzdechnu si sám nad sebou a nad svými myšlenkami a vydám se za svým prvním klientem.

„Tak...jak pokračujete?" usadím se na gauči v obýváku mého klienta. Oproti prvnímu seznámení není celý byt zadýmený kouřem z cigaret, skoro bych řekl, že tu cigarety nejdou ani cítit. Můj klient Dahee byl hodně silný kuřák, denně vykouřil skoro 3 krabičky a po všech léčeních a neúspěšných pokusech se rozhodl zkusit psychologa.

„Je to...úplně jiný pocit," usměje se a donese mi kávu. „řídím se tím, co jste mi říkal...změnil jsem životosprávu, začal jsem cvičit a jíst zdravěji...kdykoliv mám chuť na cigaretu, tak si jdu zaběhat, dokonce i v práci...normálně jsem za obědovou pauzu vykouřil půl krabičky a teď se jdu na tu půlhodinu projít po okolí a je to opravdu...velmi osvobozující pocit." Usměje se na mě.

„To moc rád slyším." Usměju se a upiji si kávy.

„A dělám to, co jste mi poradil...odkládám si každý den do pokladničky peníze, které bych normálně denně utratil za kouření...myslím, že v létě si budu moct udělat úžasnou dovolenou v zahraničí." Zasměje se.

„Jen tak dál, jste opravdu úžasný, že jste to vzal do svých rukou." Pochválím ho. Jeho problémem nebyla vůle nebo chuť přestat kouřit. Spíš si neuměl představit svůj den bez cigarety. Na první schůzce mi říkal: A co mám dělat, když ráno vstanu? Co mám dělat, když si dávám na balkóně kávu? A co u obědové pauzy a u čekání? Byl to u něj spíš strach, co bude bez cigarety dělat, jako by měl pocit, že pokaždé, když si nezapálí, že mu uteče něco důležitého. A tak jsme našli alternativu, on místo každé cigarety začal cvičit, přestal pít ze začátku kávu, která ho nutila na cigaretu myslet. A najednou...mám před sebou vzorného nekuřáka, který vypadá už mnohem lépe než předtím a hlavně se i lépe cítí. Mám rád, když má práce přináší úspěch a já vidím, byť i po dlouhé době, kladné výsledky.

Po něm objedu dalších 5 klientů, úplně zapomenu na to, že bych se měl naobědvat, takže zajedu ještě nakoupit a hladový skoro letím domů, abych mohl rychle uvařit a mohl se konečně najíst.

Podle bot v chodbě je Changkyun už doma, nevím, proč jsem měl najednou nutkání jít ho pozdravit nebo zkontrolovat, co dělá, ale pak se začnu mlátit do hlavy, proč na něco takového myslím a povzdechnu si.

„Changkyun?" zaklepu na jeho dveře, abych mu řekl, že je večeře. Musím jeho jméno zopakovat ještě 3x, než se ozve zvuk kroků a on mi otevře dveře. „Už je večeře." Usměju se, když za ním vidím, jak má plný stůl učení, takže se nejspíš plně ponořil do studia. Usměju se, protože to mu schvaluju.

Sedneme si spolu k večeři, začnu nenásilně nějakým tématem a nakonec si spolu začneme povídat a já ani nevím, jak se mi podařilo ho takhle rozpovídat. Než si to oba uvědomíme, tak jsou to skoro dvě hodiny, co si povídáme, nechám ho aby se vysprchoval jako první a pak s ním dojdu ke dveřím do jeho pokoje.

„Um, Kihyun, mohl bych...mít ještě...jeden zvláštní požadavek?" zase sklopí plaše hlavu a já pozvednu obočí.

„Jistě, co to bude?" usměju se na něj mile, abych ho trošku uklidnil.

„Mohl...mohl bys mi říkat Kyunnie? Já...nejsem moc zvyklý, když...mi někdo říká...přímo mým jménem." Špitne a já se překvapeně usměju. Nakonec se ale usměju a přikývnu.

„Jistě, není problém," usměju se. „tak dobrou noc, Kyunnie." Usměju se, a když mi plaše úsměv oplatí a zajde do pokoje, tak zamknu a schovám si klíč do kapsy. Dojdu se zase vysprchovat, umyju si vlasy a pak si zase zalezu do postele. Snad se Kyunnie vyspí dneska lépe než včera.