(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Část 10

Kihyun

Celý pobyt jsem byl myšlenkami úplně jinde. Ani nevím, jestli jsem se věnoval těm přednáškám, vlastně si kolikrát nejsem jistý, jestli jsem tam vůbec byl.

Ten večer, než jsem odjel byl...zvláštní, ačkoliv si myslím, že zvláštní je velmi slabé slovo. Zrovna jsem vařil, chtěl jsem Kyunniemu připravit hodně jídla, když tu bude sám, aby měl všeho dost a nemusel strádat. Taky jsem přemýšlel nad tím, jestli je moc troufalé, že bych se s ním chtěl víc sblížit? Nejdřív jsem se to snažil potlačovat, ale...mám takový pocit, že to jde čím dál tím hůř.

„Kyunnie? Jdeš někam?" uslyším kroky na chodbě, tak vylezu zpoza rohu na chodbu. Vypadal...jinak. Byl to on, ale měl takové kouzlo jako by to snad on ani nebyl. Otočil se na mě, vlasy má vyčesané nahoru a nemá brýle.

„Changkyun," Prohodí jen tak, nechápavě zamrkám a zopakuji teda větu znovu, akorát ho místo Kyunnie oslovím Changkyun, ačkoliv vůbec nechápu, proč. Ale jeho oči jako by mě k tomu nutili. „a jo, jdu ven." Pokrčí rameny, ale viděl jsem, jak si mě jeho oči prohlédli se zvláštní jiskrou.

„Aha, myslel jsem, že zítra máš důležitý test." Zamrkám, ale zároveň přikývnu, samozřejmě je to pořád jeho věc, jestli někam půjde nebo ne. Ne, že bych v jeho věku někam taky nechodil noc před testem. Povzdechnu si, když u té konverzace držím v ruce zavařovačku a peru se s tím, abych ji otevřel.

Dojde ke mně a vezme mi zavařovačku z ruky. Lehkým pohybem ji otevře a já mám pocit, že do mě jeho oči vypalují díru. Má v nich tak zvláštní jiskru, jinou než obvykle. A jinak voní. Normálně používá jemnou skoro neznatelnou, ačkoliv nádherně vonící vůni, tentokrát mám ale pocit, že se mi z jeho kolínské podlomí kolena. „Tak na sebe dávej pozor a moc neponocuj." Usměju se na něj a vezmu si zavařovačku zpátky.

„Možná nepůjdu," Najednou se usměje a začne si svlékat koženou bundu a boty vrátí zpátky do botníku, zatímco já překvapeně i nechápavě mrkal. „kdybych šel, tak tu budeš sám, to by přece nebylo fér." Mrkne na mě, vůbec nechápu, co se s ním stalo. Najednou je tak jiný, srší z něj zvláštní sebevědomí, najednou je tak galantní a cítím se jako bych ho vůbec nepoznával. Ale i přesto se neubráním úsměvu. Vytěsním všechny svoje myšlenky, no tak je chvíli takový a chvíli takový, proč bych nad tím měl přemýšlet? Nehledě na to, že...ano, přiznávám...je to sexy. „Musíš být po celém dni unavený, Kiki." Moje jméno se na jeho jazyku převalilo tak svůdně, že jsem se musel chytit linky, abych neodpadl. Než jsem se vzpamatoval, tak už stál za mnou, cítím dotek jeho rukou, jak jemně sevřou moje boky a on mě posune stranou, vezme mi z ruky nůž a začne krájet maso. Překvapením se mi na tváři objeví ruměnec...je to sakra dlouho, kdy jsem se červenal. A jemu to očividně imponuje, protože se na moji tvář díval s jistým zájmem a ještě na mě pozvedl obočí.

Společně jsme tedy uvařili, pomohl mi dát jídlo do krabiček, pak nám nachystal sklenku vína a usadili jsme se spolu na sedačku, kde jsme si povídali. Moc dobře, vím, že jsem ten večer usnul na sedačce, ale uprostřed noci jsem se probudil u sebe v posteli. Nemohl jsem se ubránit úsměvu nad tím, jak moc hodný je, že mě nenechal spát na tom nepohodlném gauči a že mě odnesl do mého pokoje.

A pořád jsem na to myslel. Na něj. Na to, jak se v jednu chvíli na mě bojí podívat, jak je plachý mi být blíž než 3 metry...a pak najednou...

„Ty jsi z něj naprosto v prdeli." Dloubne do mě Baekhyun, když jsme po cestě zastavili na benzínce na něco rychlého k jídlu a na krátkou přestávku.

„Když to přiznám, dáš mi konečně pokoj nebo to bude ještě horší?" pozvednu na něj obočí a on se zazubí.

„Zkus to a uvidíš." Vyplázne na mě jazyk, nevím, jestli to chci riskovat. A tak to přejdu mlčením. Celý zbytek cesty poslouchám, jak úžasný měl Baekhyun sex, kolikrát a kde všude. Povzdechnu si. Ne, že by mi teď hlavou neproběhlo to, jaké by to asi bylo, kdyby mě Kyunnie v té kuchyni tu noc ohnul...já vím, že by to bylo moc narychlo, ale...i tak, proč ne?

Přednášky jsou...ne nudné, nikdy mi ty školení a zdokonalování nevadili, ale...je těžké si to nějak užít, dávat pozor nebo z toho něco mít, když mi hlavou neustále krouží, proč jsem se na něj tu noc nevrhl. Mohl jsem to risknout, buď by mě odstrčil anebo...bych zažil hodně, hodně dobrou a náročnou noc. Ne, neměl bych přece takhle myslet. Možná si dal jen v pokoji třeba nějaký alkohol, tak se trošku posílil, proto neměl zábrany jako obvykle, neměl bych být jak nadržený stoletý panic, který by se nechal ojet kýmkoliv. Musím taky trošku ubrat a chovat se normálně. Nádech a výdech.

Klepal jsem se nedočkavostí, jak moc jsem už chtěl být doma. Baekhyun prodělal cestou na dálnici, když jsem jel snad 200 km/h, tak 4 infarkty, z auta u svého domu vypadl a řekl mi, že příště raději pojede autobusem, protože se nenechá zabít.

Podívaná, když jsem přijel domů...měl jsem hrozný strach. Málem jsem dostal infarkt. Když jsem viděl tu krev, ty střepy, ten nepořádek všude...muselo to být hrozné. Srdce mi běží maraton, jak mi hlavou běží všechny ty scénáře...co všechno se mohlo stát, co kdybych přišel a Kyunnie by tu nebyl? Co kdyby mu bylo něco horšího? Co kdyby tu panebože vykrvácel a byla by to moje vina, protože jsem ho nechal samotného!

Příště už na žádné školení a přednášky nepojedu, to raději vsadím svůj život a pokusím se věřit Baekhyunovi – svěřím mu udělání zápisu a pak si to pročtu, ale už rozhodne nenechám tohle štěňátko samotné. Nikdy! Nikdy!

Po tom, co Kyunnieho ošetřím a ujistím ho, že se nezlobím, že ho nevyhodím a že se nic neděje, protože za to přece nemůže. Nechám ho, aby se šel převléknout, mezitím si vybalím a potom spolu vyrazíme koupit nový konferenční stolek. Podaří se mi provinilému Kyunniemu zlepšit náladu, aby se trošku uvolnil a usměju se.

Naložíme stoleček a několik dalších dekorací, které jsem si vybral, do auta a já ještě zastavím u jedné moc výborné restaurace. Doma už určitě žádné jídlo nezbylo a já...hodně jsem nad tím uvažoval a rád bych se posunul trošku dopředu. A chci to udělat hned dneska, kuráž nekuráž.

Vyberu nám jeden z klidnějších stolů, kde není tolik lidí a kde budeme mít dostatečný klid a soukromí. Počkám, než si oba vybereme jídlo, pití a pak se zhluboka nadechnu. Musím prolomit ty ledy. Alespoň trošku.

„Víš, Kyunnie," začnu opatrně a dám si trošku nervózně vlasy za ucho. „hodně jsem přemýšlel, co jsem byl pryč." Pokračuji opatrně, ale překvapím se, když se celý zatřese a zvedne ke mně oči s pohledem, který obyčejně umí jen psi. Psí oči, do kterých když jsem se díval, měl jsem pocit, že bych mu splnil všechno na světě.

„C-Chceš mě vystěhovat kvůli tomu, co se stalo, ž-že jo." Vypískne skoro s pláčem. Vytřeštím oči a jemně ho chytím za ruku.

„T-To ne...to vůbec ne," řeknu vážně. „právě naopak." Usměju se nakonec. „Víš napadlo mě, že...bychom spolu mohli zase něco podniknout, ale...chtěl bych, aby v tom byl jeden rozdíl." Opatrně k němu zvednu oči a setkám se s jeho jemnou nechápavostí a zároveň jemnou zvědavostí.

„A...A jaký rozdíl?" zeptá se opatrně, hlas se mu lehce třese a já bych to rozkošné štěně nejraději umačkal ve své náruči teď hned.

„Chtěl bych, aby...to bylo rande." Zašeptám to, ale ne moc tiše, chci, aby to slyšel a...sám jsem zvědavý, co odpoví...a doufám, že to bude chtít stejně.