(POZASTAVENO) Me, Myself & Kihyun || Changki

Me, Myself & Kihyun - 1

Changkyun

„Chováš se jinak než včera...vlastně...jako bys byl dneska úplně někdo jiný!" křikne po mě slečna s blonďatými vlasy a v minišatech, vzápětí na mě chrstne vodu. Celý se oklepu, když mě do obličeje udeří studený proud vody. Sklopím hlavu a nechám ji, aby po mě křičela, jak se jí za chce. Možná bych po ní měl křičet na zpět, možná bych jí měl její nadávky oplácet, argumentovat s ní a možná se dopracovat k nějakému řešení a usmíření. To si aspoň musí myslet lidé kolem mě, nebo spíš oni čekají, kdy konečně začnu něco dělat. Pravdou je, že nevím, co bych jí řekl, nevím, jak bych na ní křičel zpátky...když já absolutně nevím, kdo ta žena je.

Hned, jak její hysterie skončí, tak mi vlepí facku a naštvaně odejde. Hlasitě si povzdechnu.

„Tady," dojde ke mně jiná slečna. Že by další? Ale tahle má na rozdíl od tamté hnědé vlasy a zástěru. Zvednu oči až k její ruce, ve které má ubrousek. „to byl, ale pořádný rozchod." pronese mile a možná zvědavě, zatímco utírá stůl. Začnu si pomalu utírat obličej.

„Nebyl to rozchod, vůbec...jsem tu ženu neznal." podotknu a ona se na mě překvapeně zadívá.

„Tak proč jste po sobě nechal takhle křičet." zadívá se na mě starostlivě.

„Protože takhle je to pokaždé, když si jde on v noci hrát," povzdechnu si. „už jsem si zvyknul." Poděkuju jí za ubrousek a omluvím se za scénu. Hned v zápětí projdu skleněnými dveřmi ven na rušnou ulici a přehodím si přes hlavu kapuci a nasadím brýle, nechci, aby mě někdo ještě zatáhl do kavárny a udělal tam ze mě blbce.

V tomhle městě už jsem dlouho, ale problém je, že je to maloměsto, je to takové to městečko, kde se všechno ví a nic neskryje. Většina lidí se tu zná a pokud ne, tak znají někoho společného. Dojdu pomalu domů a ze schránky si vyzvednu poštu. Hned, jak na obálce uvidím nápis ‚RM university' tak mi poskočí srce a hned vyběhnu jedno patra do svého pokoje. Bydlím v rodinném domě mého kamaráda Jooheona, jelikož sám rodinu nemám, tak se mě ujali a já jim z brigád platím velmi malý nájem. Sednu si na postel a začnu trhat obálku v tichém doufání.

„Slyšel jsem, že jsi tentokrát dostal vodou, je to lepší než vínem nebo horší?" slyším ze zdola Jooheona, jak si odhodil věci a vydal se, podle kroků, ke mně do pokoje.

„Voda je lepší, jde líp vyprat." protočím oči a začnu číst dopis.

„A nesmrdíš co," poznám podle hlasu, že se zasmál, a že vstoupil do pokoje. „no ne!" vykřikne a hopsne ke mně na postel, když vidí logo univerzity. „Tak co, tak co!!" vyjekne a začne se mnou lomcovat. Zklamaně složím dopis do klína, nafouknu tváře a smutně se na něj zadívám. „N-Nevzali tě?" zakryje si pusu.

„Promiň, Jooheon,...ale budu se muset odstěhovat," řeknu smutně. Vytřeští oči a chvíli neví, co si má myslet. „protože mě přijali!!" vykřiknu nadšeně a on hned vypískne a začne mě objímat.

„To je boží, to je božíí!!!" začne se mnou poskakovat. RM univerzita byla vždycky můj sen, doufal jsem, že se na ní dostanu. V hlavním městě je sice mnoho lepších univerzit, ale...podle Jooheonovi mamky tu univerzitu studoval můj otec a já bych moc rád zjistil, jaké to je a tím mu být aspoň trochu blíž.

„Kyunnie a nebude toho na tebe moc?" pohladí mě po vlasech Jooheonova mamka. „Budeš studovat, chodit na brigády, bude to těžké." začne mi prát oblečení, protože se musím pomalu balit. Našel jsem si brigády blízko univerzity, jedna je jako pomocník v kavárně a druhá je odpolední směna v restauraci. Jsou to jen pomocné práce, ale vydělají mi na nájem + malé kapesné.