Dotek chladu

Prolog

 Julie se neustále ohlížela přes rameno. Kdyby tak vyrazila domů o hodinu dřív, dokud bylo ještě světlo. Kdyby tak někoho požádala, aby ji doprovodil. Nějaký zvuk za ní způsobil, že sebou trhla. V panické hrůze se otočila, ale nic tam nebylo. Samozřejmě. Možná to byla jenom větev, ze které spadl sníh. Nebo pták. Nebo vítr šelestící v haluzích stromů. Přidala do kroku a potlačila nutkání dát se do běhu. Pomalu bylo na čase, aby se přestala nechat ovládat strachem. Musí svůj život dostat znovu pod kontrolu. 

 Nic tam není, snažila se dodat si odvahy. Musí přemoct děs, který jí ochromuje, řídí každý její krok, předepisuje jí, kdy a s kým má jít domů, který ji nenechá vyspat, protože si dává pozor na každý zvuk, na každé zašramocení. Už takhle žít nechtěla. Avšak strach ji vytrvale provázel, šeptal jí: Je tma a široko daleko není ani živáčka. 

 Jenže máma ji nemohla pokaždé vyzvednout. Julie potlačila nutkání rozběhnout se zpátky k bloku domů a přece jen jí zatelefonovat. Ne, ne, ne a ještě jednou ne. Zvládnu to sama, povzbuzovala se. Naposledy se ohlédla. Vidíš, nikdo tam není. Za chvíli bude na autobusové zastávce, tam jsou lampy, je tam světlo, pravděpodobně tam budou čekat lidé, nic se nemůže stát. 

 Vedle ní zastavilo auto. Julie sebou trhla, ale když viděla řidiče, oddychla si. ,,Naskoč si, můžu tě svézt. Jdeš přece do Kleinhardstettenu, ne?'' zeptal se. Julie pocítila úlevu. Vděčně přikývla. Rozhodnutí zvládnout cestu domů bez cizí pomoci ji najednou přišlo smělé a hloupé. Co si tím vlastně chtěla dokázat? Zítra je taky den. Zítra odkáže svůj strach do příslušných mezí. Vyjde za světla, nenechá se zdržovat jako dnes. Koneckonců ani teď by se nenechala zviklat ve svém úmyslu, kdyby se jí nenabídla možnost svezení. Nebylo to sice ještě vítězství nad neviditelným nepřítelem, nicméně přece jen měla důvod být na sebe hrdá. ,,Díky.'' řekla. ,,Jsem ráda, že nebudu muset čekat na autobus, je docela zima.'' 

 ,,Ano je. Udivuje mě, že ses vůbec vydala na cestu sama po tom... co se stalo posledně. Ty nemáš strach?'' Ano, mám, chtěla odpovědět Julie. Ano, sedí ve mě, všude mě doprovází. Mluví se mnou, svírá mě - ale do toho nikomu nic není. Musím se se svým strachem vypořádat sama, ignorovat ho, čelit mu, potom přejde. Proto řekla: ,,Ne. Koneckonců život jde dál, ne? Nemůžu být věčně zalezlá doma.'' 

 Julie dobře věděla, že důvod jejího strachu není nikde v okolním světě. To, co ji děsí, se uhnízdilo u nich doma, sedává s ní a s mámou u snídaně, usmívá se a nikdo kromě ní to neprohlédl. Nikomu o svém podezření neřekla, protože kdo by ji věřil? Sama tomu nemohla uvěřit. Doktor Sebastian Mechat, praktický lékař a její vlastní otec, je Melissin vrah.  

Tady je prolog k novému příběhu. Doufám že tě to zaujme a rád/a se k tomuto příběhu vrátíš. Budu se snažit psát co nejčastěji. Jinak v médiích máš fotku Julie :)