V zajetí slov

02

Tom patřil mezi děti, které nikdy nikdo nenaučil umění odpouštět. Nikdy nikdo nepřipustil, že by se mu třeba někdy stalo něco zlého, tak co by měl odpouštět? Všichni si totiž mysleli, že když o tom nebudou mluvit, on, hloupé dítě, na to zapomene. A proto také nikdy doopravdy neodpustil té ženě s dlouhým blond copem, která mu právě upravovala dětskou kravatu. Nepamatoval si, že by mu jeho Mutter někdy udělala něco zlého. Nepamatoval si ani, že by se na něj někdy mračila nebo byla rozzlobená, když se teprve učil německy a občas si ji pletl s češtinou. Ani češtinu si již vlastně nepamatoval.

Tu noc pršelo, že nebyl vidět měsíc. To bylo to jediné, co si pamatoval. To a tu vzpomínku na jeho první maminku, jak ji táhnou někam pryč. Pamatoval si na zlatou záři, tak krásnou, která trávila jeho domov. A jednoho svého kamaráda, toho si také pamatoval. Odnesli ho s dalšími dětmi do auta, zatímco jeho odvedli k jedné obtloustlé paní, spolu s jinými dětmi, která všem věnovala visačku s číslem.

Nic víc si nepamatoval. Alespoň ne v obrazech. Citově však pamatoval strašlivou bolest a strach. A tato bolest se za ty tři roky v nové rodině, v Německu, měnila v nenávist. Nikdy ho jeho Mutter neuhodila, nikdy neřekla zlého slova a vždy o něj pečovala jako o to nejcennější na světě. Ale on už ji zkrátka mít rád nedokázal. Přestože tehdy mu byly jen tři. Většina dětí na Ležáky dávno zapomněla, nechala se převychovat, stala se Němci. Hrdými a správnými, kteří reprezentují svou rasu. On ne. Byl správný a reprezentoval, ale hrdý nebyl. Přestože si nepamatoval jméno své vesnice, nepamatoval si ani, že to bylo v jiné zemi. Ale pamatoval si bolest a strach. A za celou svou existenci árijského chlapce se ani jedinkrát neusmál.

"A je to," usmála se jeho nevlastní matka, která mu již byla mnohem bližší než ta první, ale on ji stále musel brát jako zrádkyni. "Moc ti to sluší," vstala a postavila se za něj. Dívali se nyní oba do zrcadla. 

Tom měl zlaté vlásky načesané na stranu, byl oděný do elegantní školní uniformy s červeným proužkem na rukávu, v němž hrdě přebýval hákový kříž. Neusmíval se, tak jako vždy, přestože se Mutter opravdu velmi snažila jakkoli ho rozesmát. Ale i přes všechny nezdary byla neuvěřitelně pyšná, jak nádherného syna to má, když už se před tím chystala smířit s tím, že nikdy žádné dítě mít nebude. 

"Vypadáš úžasně, Thomasi. Už je z tebe školák, jsem na tebe opravdu pyšná," prohlásila a pohladila ho po rameni. 

Tom se do školy netěšil. Na druhou stranu, on se nikdy netěšil nikam. Skoro nemluvil, až je s podivem, že se vůbec kdy naučil německy, takže to, že dnes ještě neřekl jediné slovo, rodičům starost nedělalo. Byli pyšní, jejich syn bude nepochybně chodit i do Hitler Jugend a jak se zdálo, na Ležáky už si dlouho ani nevzpomněl. To byla pravda. Tom už vlastně hodně dávno vzpomínat přestal. To jen ta nenávist tam stále zůstávala. Nenávist ke všemu krásnému. Ten oheň byl krásný a nechal zmizet vše, co měl tehdy rád. Jeho nová matka je také mnohem krásnější než ta první, ale nemiloval ji. Nemiloval už nic, vše bylo pryč. A asi nejhorší na tom bylo, že neměl ani tušení, proč vlastně. Nechápal to. 

Za ruku ho nyní ulicí Berlína vedl ten samý muž, co si ho tehdy vyzvedl na nádraží. Co ho tehdy nesl po tom zlatém náměstí, po kterém nyní kráčel po svých v naleštěných botkách. On a jeho nový tatínek, oděný do krásně černé uniformy. Ta uniforma byla krásná. Tom věděl jen to, že ji nenávidí, tak jako ty červené vlajky s kříži všude v oknech. Tak jako ty rudé proužky s tímtéž motivem, které měli oba dva na svých oděvech. A které, jak se ukázalo, měly všechny děti ve škole. 

Dnes už na náměstí oheň nehořel. Vlastně nehořel nikdy, co tady Tom s rodiči byl. Ta vzpomínka na tu noc se zdála být stále neuvěřitelnější a pomalu se měnila v ozvěnu. Od té doby žil normálně, nikdy se nestalo nic neobvyklého. Přesto měl velmi zvláštní pocit, kdykoli tudy procházel.

"A hlavně dávej stále dobrý pozor, abys měl pak všechno v pořádku. A jistě si pamatuješ slova té písničky, kterou jsme tě s maminkou učili."

Až nyní si Tom uvědomil, že na něj otec celou tu dobu mluví.

"Ja," kývl jen. Vždycky to byl jen a pouze vzorný syn. 

"A zdravíme se pravou rukou, ano? To je která?" 

Tom zvedl pravou ruku. "Ta, v které držím lžíci, Papa."

"Výborně," přikývl esesák spokojeně. I on měl z Toma jen a pouze radost. Byl si totiž jist, že z něj bude ten pravý a hrdý Němec, jakého si vždy se svou ženou přáli. 

Ještě mnoho a mnoho rad a příkazů musel Tom vyslechnout, než došli do školy. Tam si ho již převzala jeho budoucí učitelka. Postarší, vysoká žena barokního tvaru, která se za svými brýlemi mračila snad ještě hůř než Tom. Vzala ho kolem ramínek, vyměnila si s otcem pár slov a už ho postrkovala k ostatním dětem. Všechny byly blonďaté a krásné. Tohle byla výběrová škola. Tom to věděl. Bylo mu to řečeno snad milionkrát. To, aby si toho vážil a dobře se choval. Ale jemu se ty děti nelíbily. Byly všechny stejné. 

Až na jednu holčičku na kraji skupiny. Ta měla vlásky černé, pečlivě zapletené do copánků a na sobě měla také velmi pěkné, ale zcela jiné oblečení bez červeného proužku. A u hrudníku si držela tlustou knihu, jejíž jméno Tom zatím nedokázal přečíst.

Nepozdravil ji, jen se na ni se zájmem díval. Nedokázal od ní odtrhnout pohled. I jeho dětsky zjednodušenému úsudku bylo jasné, že sem prostě nezapadá. Jakoby si jeho pohledu i myšlenek všimla, pohlédla na něj černýma očima. Neusmívala se. V jejím pohledu byly podobné emoce, jaké Tom cítil celý život. Jakoby i ona byla celý život ponořena no čiré nenávisti ke všemu kolem sebe. 

"Jmenuji se Agatha Esterie Aichel," zamumlala.

Tom se trochu polekal, ale hned jí podal ruku, jak ho to rodiče učili.  "Těší mne, jsem Thomas Flig."

Agatha se na ruku ani nepodívala, místo toho lehce zaklonila hlavu a sevřela knihu pevněji. Nespouštěla z Toma oči, když pravila: "Tomáš Novotný, nevíš, kde ho najdu?"

Tom se na ni chvíli nechápavě díval a pomalu svou ruku stáhl zpět. 

Tohle jméno už slyšel. Kdysi dávno.