V zajetí slov

05

Tom vyšel ze školy. Nečekal, že ji najde, ale mimoděk se musel neustále ohlížet, když svižnými kroky mířil k domovu. Cestou míjel i starou knihovnu. Majestátní budovu klasického stylu, která působila mezi ostatními domy, jako by tam nepatřila. Přesto se nad ní již nikdo nepozastavoval. Nezapadala tam, ale nikdo si jí nevšímal. Připomínala mu Agathu. 

Jako by z této jeho myšlenky se najednou objevila na schodišti vedoucím ke vchodu do budovy, s Mein Kampfem v podpaží a v kabátu, s jasně zářící žlutou hvězdou. Lehce mu zamávala na pozdrav. Okamžitě se rozeběhl k ní. 

"Ahoj," pozdravil.

"Ahoj, chceš se se mnou podívat do knihovny?" navrhla mu. 

"Nevím, Mama bude mít možná starost, když se hned nevrátím domů," pokrčil rameny.

"Ta se o tom nikdy nedozví," zavrtěla hlavou Agatha. 

"Ale když tam nebudu…"

"Já taky nebyla ve škole a nikdo se nezlobil," přerušila ho. "Dospělí nečtou, Tome. Oni se to nedozví."

Vzala ho za ruku a už ho vedla dovnitř. Tom tomu sice nerozuměl, nicméně představa rebelie se mu líbila. Nikdy nezlobil. Také by to mohl někdy zkusit. A kdy, když ne teď?

"Ty máš hvězdu," poznamenal, když kráčeli velikánskou chodbou s vysokými sloupy. Recepce si jich nevšímala, stejně jako nikdo jiný. Ale lidí zde bylo jen trošku. 

"Dal mi ji Hitler," přikývla Agatha. "Byl to dárek."

"K narozeninám?" hádal Tom.

"Tate říká, že každý, kdo má hvězdu, musí odejít. Ještě jsem tu knihu nedočetla, ale myslím, že už začínám chápat, proč."

"A proč teda?" ptal se Tom.

"Protože on vyrůstal ve strachu. Musel z toho někoho vinit. Obvinil hvězdy. A tak musíme odejít. Víš, Tome, ty jsi taky vyrůstal ve strachu, ne? Také nenávidíš. Jste si podobní."

"Ale já nechci, abys odešla," zavrtěl Tom hlavou, to už kráčeli mnohem méně honosnou chodbou, kde již nebylo ani živáčka. Stěny byly holé, strop nízký a neustále se snižoval. Celá chodba se zužovala, až museli jít za sebou a strop se prakticky dotýkal jejich nízko postavených hlaviček. Dospělý člověk by tudy nikdy projít nedokázal.

"Kam jdeme?" 

Tom žádnou odpověď nedostal. Stěny se pomalu začínaly měnit. Čím dál byli, tím více se z holých stěn stávala zeď postavená z jakýchsi cihel. A ještě o něco dále se ukázalo, že se nejedná o cihly, nýbrž o hřbety knih. Strop i zdi se zakulatily, až vytvořily kulatý tunel, složený celý z knížek. Tom nedokázal přečíst jejich jména, ale nějakým způsobem je všechny vnímal. Vzadu v mysli se mu ozvalo šeptání. Nesrozumitelné, avšak jistě s nějakým významem. Takové už kdysi slyšel. Ano, tehdy na náměstí, vzpomněl si.

Šeptání sílilo a začalo být i srozumitelnější. Jednotlivá slova v různých jazycích. Sílilo a sílilo. Ze zdí se ozývaly nářky a prosby. Smích i výkřiky radosti. Ale nejhlasitější byly vždy tiché modlitby a prosby, které by uši nikdy vyslyšet nedokázaly. Tak tiché a odevzdané prosby, že jejich majitele nikdy nikdo nevyslyšel. Avšak knihy doslova křičely a drásaly srdce každého, kdo ta slova mohl alespoň spatřit na papíře. Slova na papíře nejde přeslechnout. Nejde je ani ignorovat. Slova na papíře se vryjí do paměti. Knihy je vryjí do paměti, jako by se snažily zachránit své stvořitele, kteří je napsali, ale sami nedokáží křičet dost nahlas. 

Jak postupovali, byly knihy hlasitější a hlasitější, prosby zoufalejší a zoufalejší a šepot bolestivější a stával se nesnesitelným. Tolik bolesti Tom už nedokázal snášet, třebaže nepatřila jemu. Zastavil se a rozkřičel se ze všech svých dětských sil:

"Mlčte!!!" 

Agatha se otočila a knihy utichly. Dívala se na něj smutným pohledem. Chvíli ho nechala v nechápavém úžasu, doprovázeném strachem, a následně přikývla: "To je v pořádku. Ony vědí, že jim už nepomůžeš. Ale musí se o to stále pokoušet. Knihy nemyslí dopředu. Zkrátka jen neustále dokola vyjadřují své myšlenky."

"Je to nepříjemné," kňoural Tom.

"Tohle všechno jsou mrtvé knihy, Tome. Pojď, jsme skoro tam."

A zase ho vzala za ruku a táhla ho za sebou. Tunel se již zúžil tak, že se jich dotýkal. Museli se začít probíjet skrz. Stěny nebyly pevné, jednotlivé svazky šlo posouvat a odstrkovat, nicméně knihy se vždy neposlušně vracely zpět. Postupovali proto co nejrychleji dál, knihy se neustále snažily přiblížit se co nejvíce. Až už nebylo prostoru ani centimetr za nimi, ani centimetr před nimi, ani centimetr nalevo, ani napravo. Knihy je celé obalily a pohltila je tma, kterou prostupovalo jen tiché šeptání. 

Zvláštní na tom bylo, že toto šeptání bylo samo. Žádné jiné ho nepřerušovalo. A také bylo první, kterému Tom zcela rozuměl. Byl to seznam jmen. 

"Marta Čechová, patnáct let. Oldřich Dušek, devět let. Marie Hrdá, dvanáct let. Stanislav Klapka, třináct let. Jaromír Mrkvička, jeden rok. Jiří Sýkora, devět let. Milada Sýkorová, tři roky. Pavel Sýkora, jeden rok. Bohumila Švandová, dva roky. Břetislav Tomek, třináct let...

...Tomáš Novotný, tři roky."