V zajetí slov

06

Tmu prostoupilo světlo. Nebylo nijak ostré, spíše jako by zdroj světla zůstal za papírovou stěnou. Sílilo pomalu a opatrně a Tom začínal rozeznávat obrysy jednotlivých stěn. 

Stál v nepravidelné místnosti. Stěny, podlaha i strop byly složeny z knih a všemožně vystupovaly či ustupovaly, takže nic zde nepůsobilo pevně a stabilně. I podlaha a strop se všemožně vlnili, slova se rozpínala a smršťovala a šepot sice slyšet byl, avšak jen opatrně a s ostychem, takže ho Tom dokázal ignorovat. Z místnosti vedlo několik úzkých tunelů. Stál tam hezkou chvíli, než se rozhodl do jednoho vejít. Šel pomalu a prsty se dotýkal hřbetů knih. Vždy, když se nějaké dotkl, zachvěla se, jako by vzrušeně čekala, že ji otevře. Došel až do další místnosti, podobné té první. Chodil takhle dlouho, než zjistil, že labyrint je s největší pravděpodobností nekonečný nebo alespoň nějak propojený, aby lidé chodili stále v kruhu. Rozhodl se to prozatím vzdát a posadil se v jedné z větších místností na hromádku knih a namátkou si jednu položil do klína. Nebyla velká. Připomínala spíše zápisník. V deskách měla vyšité květiny a motýlky. Z nudy se rozhodl ji otevřít, přestože neuměl číst. Jak zjistil, stránky byly prázdné. Bílé listy s jemnými linkami. Prolistoval ji až na konec, ale nenašel nic.

Nespokojeně vzhlédl a rázem ztuhl strachem. 

Místnost byla plná postav. Všechny byly hubené, jako kostry, navlečené do pruhovaných hadrů. A všechny stály křivě a vypoulenýma očima se dívaly přímo na něj. Neměly vlasy, jen jakési chmýří, a v očích hlad. Některým tekla krev z ošklivých ran všude na těle a všechny měly na srdci hvězdu. Ne všechny hvězdy byly žluté. Byly tu i červené, modré, růžové, černé, ale hlavně žluté. Tom na ně vyjeveně zíral. Nebyl si jist, zda má křičet, pokusit se utéct, nebo jen tiše sedět. A tak na ně jen ztuhlý strachy zíral s pootevřenými ústy. Postavy se nehýbaly, jen ho pozorovaly. 

Dokud jeden z těch přízraků, původně nejspíše žena, k němu nenatáhl ruku a nezachraptěl: "Pom-"

Než žena stačila dokončit slovo, Tom vykřikl hrůzou, prudce zaklapl knihu a se zavřenýma očima se za ní pokusil schovat. Chvíli takhle zůstal. Z očí mu tekly slzy a zrychleně oddychoval. Dlouho se ale nic zlého nedělo, a tak se pomalu a opatrně podíval a zjistil, že ta strašlivá zjevení zmizela. Několik okamžiků se ještě vystrašeně rozhlížel, ale nakonec co nejrychleji odložil knihu a rozeběhl se dalším tunelem. Šeptání zesílilo. Každá kniha se dožadovala pozornosti. Zdi se opět začaly deformovat - to, jak se ho knihy snažily dotknout a donutit, aby je také otevřel. 

I z podlahy se jedna vyvýšila nad ostatní, rovnou Tomovi pod nohy. Zakopl o ni a tím ji otevřel. Neupadl, zavrávoral a prudce se otočil ke knize. Z ní se vynořil obrovský černý pes. Máchal ocasem a cenil tesáky. Na krku měl obojek se známkou a číslem. Byl to vojenský pes. Hlídací. To Tom pochopitelně nevěděl a bylo mu to jedno. Trhaně se nadechl a začal couvat. Pes ho však následoval.

"Nech mě!" vykřikl zoufale Tom a snažil se co nejvíce zrychlit, ale nohy se mu pletly. "Ne!"

Pes ho pronásledoval rozvážným krokem. Zřejmě sám věděl, že mu narušitel neuteče. Překročil knihu a blížil se. Přikrčil se a připravoval se ke skoku. 

"Dej mi pokoj!" začal Tom vřískat a do očí se mu začaly hrnout další slzy strachu. Roztřeseně se pokusil rozeběhnout. Za nohu ho však chytila kostnatá ruka, která se vynořila ze stránek další knihy. Tom upadl a propadl podlahou do místnosti, která se nacházela pod tunelem. Opět ho zahrnulo nepříjemné šero, avšak pes byl ten tam. Šero se pomalu měnilo v tmu a Tom se schoulený v klubíčku neodvážil pohnout. Světlo pomalu mizelo, knihy a jejich obrysy pomalu splývaly s tmou.

Uvědomoval si jen základní informace. Sedí na knihách, konkrétně na ničím zpevněné hromadě knih. Nedokázal určit, jak je ta hromada veliká, ale než tma ovládla prostor úplně, odhadl alespoň, že místnost, v níž se nacházel, byla obrovská. Obrysy knih, na nichž ležel, mizely hluboko dolů do tmy a stále více ustupovaly. Zůstal tam nehybně ležet. Přál si jen jedno. Jít domů. Za svou falešnou maminkou. Co na tom, že je falešná? Byla hodná a on teď toužil po její náruči. A taky po náruči svého falešného tatínka. Byl to voják... on by ho jistě ochránil. 

Jak tam tak ležel, víčka mu těžkla a on sám sebe přistihl, že usíná. Bál se. Ale dovolil si to. Ovládl ho podivný pocit, že už se domů nevrátí a má-li ho ten pes sežrat, tak ať to udělá, zatímco on bude spát. Takový pocit by v realitě nikdy nedostal. Ale tady, na tomhle místě, mu bylo nějak všechno jedno. Strach mizel a nahrazovala ho lhostejnost. 

Dokud i ta lhostejnost nezmizela a on se neprobudil ve velkém křesle, stojícím v salónku městské knihovny.