V zajetí slov

01

Tu noc pršelo, že nebyl vidět měsíc. Tu noc pršelo, že nebylo slyšet slova. Slova umírala ve vší té vodě a k lidským uším se dostávala jen jejich zoufalá ozvěna. Nebylo možné rozeznat jejich smysl, stejně jako nebylo možné rozeznat zvuk tvrdých podrážek, narážejících do neklidné hladiny řeky, jež byla ještě ráno chodníkem. Okapy pukaly pod tíhou vší té vody a ani kanály ji všechnu již nedokázaly přijmout. Řinula se proto na všechny, kdo měli tu smůlu a museli být venku, ze všech stran. Tak jako se ze všech stran ozývala ozvěna křiku.

Křičel voják na své podřízené. Nikdo mu pro všechen ten hluk nerozuměl, ale nebylo to ke škodě. Všichni měli rozkazy zcela jasně dané předem. Všechno spalte. Všechno.

Sama příroda jako by se proti tomu bránila. Ale ani všechna ta voda nedokázala uhasit obrovský oheň, do něhož skrz na skrz promoklí vojáci stále lili benzín a přihazovali kabáty, boty a knihy. Tolik knih. Tolik slov, která v tom ohni musela zemřít.

Tom byl unavený. K smrti unavený po dlouhé cestě. Už neplakal, ani se nebránil. Držel ho zcela cizí muž a nesl ho zcela neznámou ulicí. Zabalený do promočeného pláště, dětskýma očima mžoural do tmy, jako můra hledající světlo, a snažil se pochopit zdroj toho tlumeného křiku a té tlumené záře. Blížili se. Muž, jenž ho nesl v náručí, a jeho žena. Běželi ulicí tak rychle, jak jen to její vysoké podpatky dovolily. A blížili se k náměstí, na němž k nebesům stoupal sloup zlaté záře.

To hořel benzín, látka a slova. Žádný materiál, který by způsobil teplo. Oheň nehřál, jen požíral a snažil se zoufale zůstat naživu. Jedinou možností bylo lít benzín rychleji, než padala voda. Všichni ti vojáci byli promrzlí a chtěli domů. Házeli do útrob živlu knihy, aniž by se dívali na jejich jména. Vraždili tisíce slov. Ničili jejich těla, ale stejně jako lidé, i slova mají duši, kterou jen tak zabít nejde. Bez ní by neexistoval smysl slov. Ten smysl po vyslovení vždy někde zůstane, nejčastěji v lidské mysli. Tam ta slova žijí dál. A ani tato slova, stejně jako lidé, nechtěla zemřít. Chtěla žít. Jenomže je nikdo nikdy nečetl. Jejich smysl mizel spolu s papírem malého deníku v černých deskách, na samém vrcholu hromady. Slova se měnila v jiskry a stoupala vysoko nad hlavy mužů, vysoko, kam až světlo dosáhlo.

Ale jejich smysl zemřít nesměl. Ta slova to věděla. Věděla, že jsou důležitá. A tak se chytila té poslední naděje.

Muž a žena se u ohně krátce zastavili. Ani déšť je neodradil od alespoň krátkého pohledu na tu krásu. Oheň byl větší než všichni přítomní dohromady. Záře z něj zalila celé náměstí. Přesto ze sebe nevydal ani trošku toho kýženého tepla. Tom i přes všechnu únavu otevřel oči úplně. Chtěl vidět, kvůli čemu se zastavili. Uviděl mužovy boty, po kotníky ve vodě. Postupoval pohledem dál. Na dlažbě nebylo místa, kde by nebyl alespoň centimetr vody, která se nyní měnila v tekoucí zlato. Odraz záře však nebyl jediný odraz, který ho zaujal.

To šeptání. Slyšel ho kdesi uvnitř své hlavy. Nerozuměl jeho smyslu, ale byl si jistý, že to jsou nějaká slova. Anebo ne? Není to jen šepot deště? To šumí voda a rozbíjí se o to zlaté zrcadlo. Této myšlenky se držel.

Muž ho najednou na to zrcadlo postavil. Musel se zřejmě protáhnout. Hned si ho k sobě přivinula žena, sklonila se nad něj, aby ho alespoň částečně chránila před deštěm. Její dlouhé, rozcuchané vlasy utvořily kolem něj jakousi mokrou zlatou klec. Vypadaly ještě zlatější, než když je spatřil prvně na tom nádraží. I tehdy mu připadaly podivně neurčité, neboť i tehdy se na ně díval skrz vodní stěnu vlastních slz. Nyní se od nich odrážela záře z ohně a Tom pochopil, že jsou krásné. I ten oheň byl krásný. Na tomhle světě bylo tolik krásných věcí. Ale on je všechny nenáviděl. Jeho nitro již nedokázalo přijmout nic krásného za své. Znalo jen bolest, a proto již nebylo schopné vnímat nic jiného.

A to byl důvod, proč jako jediný ve všem tom tekutém zlatě spatřil temnou postavu, stojící uprostřed náměstí. Za zády jí hořel oheň a nebylo možné určit ani její úmysly, ani její podobu. Byla jen drobná, temná a něco hledala. Pak, jako by si všimla, že se na ni ten malý chlapec upřeně dívá, vykročila k němu. Jejím neurčitým odrazem proběhl jeden z vojáků, s náručí plnou knih a všechny je vhodil do záhuby. Zmizela spolu s nimi.

Poslední stránka deníku dohořívala. Poslední slovo se měnilo v jiskru. Poslední záblesk síly v Tomově tělíčku se pokusil zůstat vzhůru. Poslední tlumený výkřik se odrazil od jeho uší. Poslední myšlenka. Než se konečně vzdal a v té zlaté kleci usnul.