V zajetí slov

07

Zprudka se nadechl a otevřel oči. Byl v knihovně, usazený ve velikém křesle ve čtecí zóně. Nepamatoval si, že by sem šel. Pamatoval si, že šel do knihovny, ale ne sem. Rozhodl se to použít jako zajímavý příběh pro mámu a chystal se jít domů, než si všiml, že v křesle naproti sedí Agatha. Celá potlučená a špinavá, rozcuchaná s děravými botami. Tom mlčel. Nenapadlo ho nic, co říct. Vyjeveně na ni hleděl a čekal.

Agatha zavřela knihu s motýlky a květinami na deskách.

"Podíval ses, až když jsi nalistoval konec," zamumlala.

"Cože?" vyhrkl Tom již úplně zmatený.

"Listoval jsi až na konec, pak jsi se podíval. Viděl jsi jen konec, proto ty postavy byly takové. Ale kdybys ji přečetl celou, věděl bys, že to bývali lidé. Hodní lidé. Ani na konci by ti vlastně nic neudělali."

"Ale to byl jen sen!" zaprotestoval Tom.

"Pokud to byl sen," pokrčila rameny a otevřela si další knihu, "tak jsi se stále ještě neprobudil."

"Ale vždyť…"

"Nebo to prostě nebyl sen," dodala s pohledem upřeným do knihy.

Tom chvíli mlčel, ale nakonec se zvedl a prohlásil: "Jdu domů."

Agatha neprojevila žádnou reakci. Jen otočila stránku.

***

Tom se do školy netěšil. Trochu se bál. Vlastně se bál hodně, ale rodiče mu nic z toho, co jim řekl, nevěřili. Neměl na vybranou.

Ve třídě opět seděla jako první Agatha a četla si. Vlasy rozcuchané a nějaké jí i chyběly. Pod očima měla obrovské kruhy, a dokonce jeden monokl. Všude se jí rýsovaly podlitiny a páchla zkaženými vejci a močí.

Tomovi se sice ani trochu nechtělo, ale z respektu k zasedacímu pořádku se nejistě posadil. Bylo ticho. Až se konečně Agatha rozhodla promluvit, pohled stále přisátý ke knize. 

"Ty knihy byly mrtvé, Tome. Knihy by ti neublížily, umí jen značně znepokojit."

"Nech mě být," obořil se na ni. "Bylo to hrozně strašidelný!"

"Já myslela, že ti bolest nevadí. Že ji vnímáš."

Tom nechápal, co na to má říct. Agatha ale stejně po chvíli pokračovala. 

"Zažil jsi toho hodně. Možná se nepamatuješ, ale tvoje duše ano. Vidíš knihy. Nikdo jiný je nevidí. Musela jsem ti to ukázat."

"Každý vidí knihy! Hele, kniha! Je to tak těžké?" zavrtěl Tom hlavou.

"Jenže ty vidíš mrtvé knihy," přikývla Agatha.

"Co jsou mrtvé knihy? Knihy nemohou být mrtvé!"

"Ale ano, mohou. Knihy, které nikdy nikdo nečetl před tím, než byly zničeny, jsou mrtvé knihy. Z nějakého důvodu byly napsány. Ale nikdo si je už nepřečetl. Jejich podstata zůstane, tělo nikoli. Je to jako s lidmi."

Tom mlčel. V hlavě mu svitla vzpomínka na oheň na náměstí.

"Co se ti stalo?" zeptal se nakonec.

"Neodjeli jsme," odpověděla Agatha stroze. 

"Proč?"

Pohlédla na něj zuboženýma očima: "Našli nás."

"Agatho..." polkl Tom znepokojeně, "proč tě nikdo nevidí?"

"Málokdo vidí mrtvé knihy."

***

"Co se stane s mrtvou knihou, když si ji někdo přečte?" 

"Najde klid. Moc často se to nestává. Málokdo umí číst knihy, které někdo spálil. Vyžaduje to obrovské úsilí slov a také otevřenou duši člověka," vysvětlila Agatha a hodila další kus houstičky do rybníčku, ve kterém se o něj rázem začaly prát hned tři kachny najednou.

"Aha," kývl Tom a také hodil kousek.

"Lidé pálí knihy jen tehdy, když chtějí, aby je nikdo přečíst nemohl," pokračovala Agatha. "Jinak totiž každý ví, že se knihy nepálí. Je v nich určitá síla, která to lidem zakazuje. A někdy ani to spálení nestačí. O některých věcech se vyprávět musí. Proto existují mrtvé knihy, které hledají někoho, kdo si je přečte, aby nebylo zapomenuto to, co jiní chtěli navždy pohřbít. Některé věci se ale pohřbít nedají."

"Ty jsi ta kniha, mám pravdu?" zeptal se Tom. Vlastně tuto možnost přijal dost lehko, když ho ujistila, že kniha mu ublížit nemůže. A jeho dětská fantazie mu ani nebránila v tom, pokládat tuto skutečnost za možnou.

"Viděl jsi mě, jak mě pálili," přikývla Agatha.

"Takže jsi vymyšlená?"

Agatha pokrčila rameny a hodila další kousek chleba do vody. "Kniha neví, zda je vymyšlená, nebo pravdivá. Ví jen, o čem má vyprávět."

"Nejsem si jistý, jestli chápu, o čem vlastně vyprávíš ty," povzdechl si Tom. "Každý den jsi jen mnohem ošklivější, jako by ti někdo ubližoval."

Agatha se posadila do trávy. Vypadala hrozně. Poničená, otrhaná, politá něčím ohavným a potlučená, že už ani nebylo poznat, jakou barvu má její kůže. Na zádech na kabátu měla bílou barvou namalovanou Davidovu hvězdu.

"Víš, až budeš starší a vzpomeneš si, tak to asi pochopíš lépe," přikývla nakonec a zavřela oči. Cítila se neuvěřitelně slabá. Cítila, že Tom již brzy otočí na poslední stranu.