V zajetí slov

03

Děti kráčely chodbou. Tohle byla obrovská škola, tak se alespoň Tomovi rozhodně jevila. Stropy byly vysoké, chodby široké a vše působilo sice velice honosným, ale chladným, skoro až nepřátelským dojmem. Rozhodl se věnovat se dívce vedle sebe.

"Agatho," oslovil ji. Když se lehce zavrtěla, aby dala najevo, že ho slyší, pokračoval: "Ty se mnou budeš chodit do třídy?"

Částečně se zeptal, protože ho nic lepšího nenapadlo, ale částečně to skutečně chtěl potvrdit. Ona mu sem vůbec nezapadala. Nemohl uvěřit, že ji zatím nikdo nevyvedl, že má špatné oblečení. A také byla jako jediná s černými vlasy a očima. V Německu bylo hodně takových lidí, ale ne na podobných místech, jako byla tato škola.

"Moc dlouho ne," zamumlala Agatha.

"Proč?"

"Tate říká, že budeme muset odjet."

"Co je to tate?"

"No," Agatha se na něj podívala očima bez života, "to je můj tatínek, víš? Říká, že musíme odjet."

"Kam?" vyzvídal Tom. 

"To nevím, někam, kde budu smět chodit do školy."

"Ale vždyť teď chodíš do školy. Jdeme tam právě teď," nechápal Tom. 

Holčička odvrátila pohled. Nevypadala, že by si o tom chtěla povídat dál. 

Usadili děti do lavic. Byla to veliká třída, tak pro čtyřicet dětí. Zatím skoro žádné nemluvily. Jen způsobně seděly a navzájem se prohlížely. Agatha se okamžitě posadila do zadní lavice nalevo, co nejblíže k oknu, a knihu si položila na lavici. Tom se instinktivně posadil vedle ní. Byla hodně zvláštní, ale zatím byla také jedinou osobou, kterou tady alespoň trošku znal. 

Hned ale zase všichni vstali a zaheilovali směrem k obrazu Führera nad tabulí. Tom to uměl předpisově. Dělali to vždy před jídlem, před spaním, vlastně neustále, neboť rodiče si zakládali na tom, aby to uměl dokonale. Tom vlastně nikdy nevěděl, proč se to dělá. Věděl jen, že se to musí, a vždy, když to udělal, dospělí se na něj usmívali. Po pozdravu se usadil zpět. Až nyní si všiml, že Agatha se celou tu dobu dívala z okna. Jako jediná se nepostavila, ani nezvedla ruku. Seděla a dívala se z okna. Bylo mu to divné. Proč ji nikdo nenapomenul? Ono to není povinné?

"Proč jsi s námi nezdravila Führera?" zeptal se Tom. 

"Protože umím číst," poklepala Agatha na knihu před sebou, aniž by se přestala dívat z okna. "Tak vím, co to znamená."

"Ty umíš číst?" chytil se Tom této informace a na ostatní zapomněl. "Proč tedy chodíš do školy? Ptal jsem se Mama, proč se chodí do školy, a ona povídala, že abych uměl číst a psát. Umíš i psát?"

Agatha přikývla. "Dneska jsem napsala první stránku."

"První stránku čeho?"

"Deníku."

"Deníku? Tvého?"

Agatha přikývla a konečně se na něj podívala. Pak se lehce pousmála. "Bude to hezké, až to dopíšu, víš? Musíme odjet. Pojedeme daleko, prý až za moře. Všechno to tam napíšu."

"Až budu umět číst, budu si ho moct přečíst?" zeptal se nadšeně Tom.

"Jednou určitě ano," přikývla a pohlédla na knihu před sebou. "Ale to už budu asi pryč."

"Za oceánem?"

Na tuto otázku se Tom nedočkal odpovědi. Alespoň si to tehdy myslel. Později shledal Agathino mlčení tou nejvýstižnější odpovědí, jakou mohl na svou otázku dostat.

Minuty plynuly a Tom ani jedinkrát nedával pozor na výklad učitelky. Povídal si s Agathou, dozvěděl se, že patří mezi lidi, co si říkají Židé, a že je velmi bohatá. Její rodiče prý ale mají poslední dobou nějaké potíže, o kterých právě nyní čte knihu. 

"Tuhle knihu?" ukázal Tom na knihu na lavici.

Agatha přikývla. 

"Je hodně veliká. To musíš umět číst opravdu dobře!"

"Není to těžké," pokrčila rameny. 

Vyzařovalo z ní tolik smutku. Tolik, že dokonce ani Tom si nedokázal představit důvod. Ale cítil, že je mu hodně podobná. Nevypadala, že by nenáviděla celý svět jako on. Spíše jako by byla ostrůvkem, který on, Tom, jako jediný nenávidět nechtěl. Jako by ona byla to jediné na světě, k čemu Tom nenávist necítil. A on byl jediným, kdo k ní z celého světa cítil něco jiného než odpor. Jedno znamenalo druhé a očividně to vyústilo v to, že Toma začala tato osoba přímo fascinovat. A dokonce se druhý den upřímně těšil, až ji zase uvidí a bude si s ní povídat. Byla totiž vůbec prvním člověkem, který mu nevnucoval krásu okolí. Naopak. Jako by podtrhovala veškerou ohavnost, přestože ona sama vůbec škaredá nebyla. Jako by svou existencí ukazovala na všechno odporné kolem. A jak již bylo řečeno, Tom nebyl schopen do svého nitra přijmout nic jiného než právě podobné emoce a myšlenky. Možná také proto byl jediný, kdo se s ní vůbec bavil. Nikdo se o ni nezajímal, stejně jako se on nezajímal o nikoho jiného.

"Agatho, kde bydlíš?" zeptal se.

"To není důležité. Já odjedu, víš? Tate to říká."

"Ano, já vím," přikývl Tom a dál se o to nezajímal. 

"Jsi plný nenávisti," zašeptala Agatha, hledíc na knihu před sebou. Hladila písmena v jejím názvu. Ani nevypadala, že by mluvila s ním.

"Cože?"

"Nenávidíš je."

"Koho?"

"Všechny."

Tom chvíli mlčel, ale nakonec se odhodlal. "Proč to říkáš?"

"Neříkám, že je to špatně. Dnes už je nenávist to jediné, co dává smysl."

"Jak to myslíš?"

"Všichni se řídí knihami. Moje rodina se vždy řídila jednou knihou. Ta říká, aby se lidé měli rádi. Ale dneska se lidé řídí jinou knihou. A ta říká, že se máme nenávidět. Touhle knihou," poklepala na desky.

"Já nejsem jako oni," vyhrkl Tom. Sám nevěděl proč. Cítil potřebu to konečně říct. Že chce být jako ona. Jiný. Aby každý konečně uznal, že sem nepatří. Že by tu vůbec neměl být. Nikdy předtím se neodvážil to ani naznačit. Nyní chtěl křičet a utíkat někam daleko.

Zbytek třídy jim nevěnoval pozornost, stejně jako oni nevěnovali pozornost zbytku třídy. 

"Ale ano, jsi," přikývla pomalu Agatha. "Protože nečteš. Alespoň... zatím."